Tábor 2012 aneb Divoký západ není med

   

Dozvěděli jsme se to hned vzápětí. Onen muž je šerif v nedaleké osadě Scout City a žádá nás o pomoc. Slečny, které si přivedl s sebou, byly jeho pomocnice, které dovedly naše táborníky do osady. Cesta ovšem nebyla snadná, v jejím průběhu se táborníci museli starat o svého koně, například mu sehnat jídlo, nechat ho napít se v potoce, zacválat a zaklusat si s ním. 

V táboře se tou dobou začínala šířit omamná vůně buřtguláše :).

  

Jako první dorazila kovbojka Evička s družinkou Žížaláků. A jak sama Evička prohlásila: ,,Na to, že je to nejmladší družinka, se s tím opravdu nemazali a mazali, jak nejrychleji to šlo. Až jsem jim sotva stačila."

  

Tématem letošního tábora byl tedy Divoký západ. Hlavním cílem prvního týdne bylo získat dostatek dolarů na stavbu železnice. Druhý týden jsme se snažili zvelebit svou osadu, aby ji prezident oficiálně povýšil na město.

  

Samo sebou nebylo získávání dolarů žádná sranda, každý navíc odváděl 3 dolary jako daň každý den. Více nám řekne Štěpánka: ,,Letos je úkolem sbírat dolary. Je několik způsobů, jak si je opatřit - za hry, etapy, chování, plnění inzerátů a hlavně za bodování úklidu. Lze o ně i přijít, za sprostá slova, nepořádek ve stanu nebo špatné chování. Je to boj, holt Divoký západ není žádný med. :)"

  

Každoroční neměnnou součástí tábora jsou rozcvičky. Někdo je má rád, někdo ne, ale to je v podstatě naprosto nerozhodující faktor, musí na ni každý :). Letos jsme se mohli rozcvičit například pohádkově, abecedně, v country stylu, formou koňských závodů, úkolů nebo s pomůckami (např. lavička, šátek, stan, pytel...). A kdo rozcvičky opravdu rád nemá, s nadšením přijal "nejlínější rozcvičku na světě". Výjimkou nebylo ani to, že na ni navazoval program - např. krocaní či bangová.

  

O družinovém programu vám jistě poreferují jednotlivé družinky zvlášť, případně všechno prozradí jejich, jistě pečlivě vedená, kronika :).

  

Pondělí: V odpoledních hodinách se všichni, kteří na Divokém západě něco znamenají, sešli na velký a malý dostih. Naši závodníci, rozděleni do čtyř skupin, absolvovali oba. Velký dostih měl dva okruhy, které se projížděly na koních a s bookmakerem po boku. Cílem bookmakerů bylo podpořit svůj tým, protože na něj měl vsazené peníze. Bylo vidět, kam až jsou pro peníze ochotni zajít, bookmaker Káťa totiž pomáhala členovi svého týmu z bahna a skončila tam skoro po kolena. Ještě za svým týmem volala: "Nečekejte na mě, hlavně vyhrajte!" :) Malý dostih měl podobu dílčích závodů, na které se dalo vsadit.

Počasí nám moc nepřálo, a tak oheň nebyl. Co ale bylo, byla pořádná bouřka s kroupami (více o ní v odstavci Počasí).

  

Úterý: Dopoledne probíhal lov bizonů různými způsoby - luk, střelba, oštěp, to všechno byly naše nástroje. Lov však skončil velmi neslavně - doslechl se to šaman a zaklel nám počasí za to, že jsme bezcílně zabíjeli posvátná zvířata. Něco nám říkalo, že tohle ještě není konec…

Večer opět pršelo, některým dokonce do stanu, a tak proběhlo velké stěhování.

  

Středa: Ráno nás vzbudily tóny americké hymny. Byl totiž Den díkůvzdání. Všechny rodinky, sestavené z táborníků, byly pozvány na statek k MacDonaldovým. K obědu měl být krocan, ale doba je zlá, a tak si ho nejprve museli všichni chytit. Dopoledne si všichni vyzkoušeli obdělávání pole (orali, sázeli, stavěli strašáka…), odměnou jim byl oběd v podobě krocana se šťouchanými bramborami a brusinkami. 

O poledním klidu se každý, kdo chtěl, mohl svézt na koni, tentokrát na opravdovém. :)

Víte, jak jsem říkala, že nám něco říkalo, že to ještě není konec? Tak jsme měli pravdu, nebyl. A protože naše počasí bylo stále zakleté, jak nám ostatně dokázal včerejší déšť, bylo potřeba s tím rychle něco udělat. A tak se naši mladí nebojácní vydali v noci pro šamanovy talismany, což byl jediný způsob, jak nás zbavit kletby. Někteří měli problémy trochu jiného rázu, než je špatné počasí, třeba Jéňa, když se to dozvěděl, prohlásil : "Ježiš, já mám reflexní bundu! No, ale přece tam nepudu nahej." :)

Tou dobou si Pastelky užívaly tepla v klubovně. 

  

Čtvrtek: Akce "seber šamanovi talisman" zabrala a druhý den bylo krásné počasí. Nedalo nám to a vyrazili jsme se společně koupat do Svatopoláku, kde si někteří dokonce plnili odborku plavce. Po večeři náš idylický den narušili banditi, kteří přepadli naši osadu. Strhl se nelítostný boj. Naštěstí jsme vyhráli a dokonce zajali jednoho banditu a poslali ho před soud, který byl narychlo svolán. Bandita byl shledán vinným a odsouzen k třiceti letům vězení.

     

Pátek: Dopoledne souběžně s družinovými programy probíhala i stavba tee-pee. 

Odpoledne jsme se zúčastnili country bálu, kde se tančil rufus. A viděli jsme světoznámé tanečnice. Potom naše kroky směřovaly do casina Los Crados, kde každý mohl buď rozmnožit své dolary, a nebo naopak.

    

Sobota: Už se nezadržitelně blížil konec týdne a my stále neměli dostavěnou železnici, proto jsme se museli vydat do zlatých dolů a pokusit se získat co nejvíce zlata, které jsme potom u bankéře vyměnili za dolary.

   

Neděle: Pro část z nás tímto dnem, dnem 8. 7., tábor končil. Proběhlo návštěvní dopoledne (rodiče za námi přijeli vlakem po nové železnici), které bylo celé ve stylu Divokého západu, stejně jako celý týden. Rodiče si vyzkoušeli různé dovednosti, které během týdne zvládly jejich děti, a za odměnu dostali všichni výborný oběd.

   

Pondělí: Dopoledne si všichni zahráli Logický Bang. Tahle v zásadě neškodná hra se díky hrajícím stala nelítostnou bitvou. Neřekli byste, jak rychle a snadno se při hře i starší, a ve většině případů dospělí lidé, promění v krvelačné bestie. Taky se krásně ukázalo, že ne vždy se stane to, co si bláhově naplánujete. V první fázi si skupinky měly postavit opevnění. To, že někteří byli schopni téměř rozebrat tábor, aby měli dostatečně velké hradby, překvapilo myslím nejen mě. O tom, jak moc krvelačná hra to nakonec byla, by mohla vyprávět Štěpa, která nejprve dostala zásah do nosu a tekla jí krev a ještě ji píchla vosa. Brala to, holka, statečně a znovu se zapojila do hry :).

Odpoledne jsme pomáhali přepadenému kočímu přepadnout jeho dostavník a získat zpět jeho věci. Bohužel až pozdě nám došlo, že to byla jen léčka, protože tou dobou už nám banditi ujížděli na dostavníku se smíchem.

     

Úterý: Ráno jsme byli o něco úspěšnější. Chytili jsme oba bandity, i když jeden se nám chytil sám. Bandita Lucka totiž vylezla na posed, kde jsme ji měli překvapit a zajmout, ale dostala tam několik žihadel od sršňů, vos nebo včel, nikdo neví, kdo to byl. Jisté je, že chudinka Lucka trpěla ještě několik dní. Druhý bandita - Mudrc, se pro jistotu nechal zajmout dobrovolně a okomentoval to slovy: "Nechám se zajmout, nechci dopadnout jako můj kolega, který schytal několik zásahů do hlavy" :)

Celý zbytek dne probíhalo navazování přátelských vztahů s indiány ze sousední osady. Vyzkoušeli jsme si různé indiánské dovednosti, například tkaní koberečku z kopřiv, malování a šití indiánského oděvu, výrobu lapače snů a další.

  

Středa: Středeční program začal vlastně už v úterý v deset večer. Tedy pro rádce. Čekala je totiž trochu náročnější hra inspirovaná televizní soutěží Amazing Race. Všichni si během deseti minut museli sbalit své věci a nastoupit do aut. Poté byli odvezeni do lesa nedaleko Rybníků a uložili se ke spánku. Všem bylo důrazně doporučeno, ať se opravdu vyspí, že budou potřebovat hodně sil. A že se brzy ozveme s dalšími pokyny. Nekča trochu buřičsky prohlásila: "Jak se nám ozvou? Vypínáme mobil a spíme do rána, ne?"

Asi tak ve tři hodiny bylo ovšem jejich spaní přerušeno. Je čas si posbírat věci a vyrazit na cestu. Prvním úkolem bylo rozluštění šifry "Kdo kde bydlí". Potom se všichni začali trousit na dobříšské vlakové nádraží, odkud odjížděli do Prahy. Nekča se Štěpkou dorazily asi tři minuty před odjezdem vlaku a pana průvodčího důrazně požádaly, aby bez nich v žádném případě neodjížděl, což ho, myslím, trochu vyvedlo z míry :).

V Praze na naše dvojice čekalo focení s hradní stráží a sraz s pracovníkem z MŠMT, který ale do práce dorazil déle než naši nažhavení soutěžící. 

Při odjezdu z Prahy na poslední chvíli některá z dvojic doběhla autobus. Ostatní cestující se dívali trochu nesouhlasně, když všichni naši, kteří už v autobuse seděli a měli škodolibou radost, že ti druzí nestíhají, volali "Nezastavujte jim! Jeďte!"

Na Dobříši po rychlé zastávce v infocentru si všichni snažili sehnat odvoz do Ostrova. A opět se projevila rivalita, když Dáda zamkla auto před Luckou a Kyslíkem. 

V Ostrově si opekli maso a museli chytit ovci, která měla na krku indícii. Poté se přemístili k Samoťáku, kde se někdo nedobrovolně koupal. A pak nedobrovolně dlouho všichni hledali bednu s čokoládou a mlékem, které měli sníst a vypít. Tady se opět projevila rivalita. Lucka a Kyslík použili lsti, aby ostatní předběhli a využili SOS obálku, aby úkol nemuseli plnit, a ostatním to neřekli. Některé to tak naštvalo, že se spolčili s jinou dvojicí, jen aby dohnali Lucku s Kyslíkem. 

Pak už zbývalo jen vylézt na komín pro sirky a uvařit vejce natvrdo jen pomocí dřeva, které nasbírali cestou do ešusu, a sníst ho.

Bylo to opravdu překvapivé, ale vítězů bylo šest, tedy tři dvojice. A to: Kyslík s Luckou, Dáda s Ráďou a Magda s Bouky. Na vítěze čekala masáž. Gratulujeme! A masáž závidíme :).

Během nelítostného boje o výhru si mladší táborníci v táboře vařili pomocí Setonova hrnce kuře. Setonův hrnec je důmyslné vaření pomocí díry v zemi a žhavých kamenů. 

  

Čtvrtek: Dnes nám mladší dokázali, že jsou bez problémů schopni přebrat naše role. Každé z dětí si vybralo roli, kterou by chtělo zastupovat, a pak plnilo úkoly, aby toho dosáhlo. Pastelky se například pokoušely o to, stát se tanečnicemi. Nejméně nadšený z toho byl Dom, který se také chtěl stát tanečnicí, ale holky se přihlásily dřív. Jedním z úkolů pro ně bylo naučit se správně výskat, což Vláďa okomentoval: "Teda, Báro, ty řveš jak hyena." Danča, jakožto budoucí učitelka/reverendka, měla pronést kázání a ptala se: "Kdo si chce poslechnout kázání? A co se třeba vyzpovídat?" Vláďa, který se chtěl stát starostou, měl za úkol sčítání lidu. Měl sepsat všechny táborníky a jejich věk. Ptá se Lucky: "Lucko, kolik ti je?" "25" "Díky… Cože?!"  Ano Vládíku, ne všem je deset :).

  

Pátek: Celý den probíhaly přípravy na příjezd prezidenta. Dnes se mělo rozhodnout o tom, zda budeme či nebudeme městem. Bylo tedy potřeba, aby bylo všechno dokonalé. Táborníci byli rozděleni do skupin a za určitý splněný úkol získávali suroviny. A z nich pak vařili jídlo na hostinu pro prezidenta. Ten přijel, najedl se a povýšil naši osadu na město. Hurá! Povedlo se.

  

Sobota: Poslední den tábora. Den byl pracovní a loučící. Zase za rok, ahoj! 

  

Večerní programy: Myslím, že to je oblíbená část dne. Alespoň pro mě určitě. Letos proběhl například fotbálek naživo, což je přenesení stolního fotbálku do reality. Hudební aktivity zase uspokojily všechny příznivce hudby. Po sérii několika slovenských písní prohlásila Magda: "Já si připadám jak v Košicích u lesa." Tvůrčí psaní, program, který někteří trochu bojkotovali, byl nakonec velmi vtipný. Lucka má u sebe naše výtvory o Babce Čumilce a další, až ji potkáte, určitě ji požádejte o jejich přečtení.  Ze sportovních aktivit tradičně nechyběl soft, fotbal, ringo… Novinkou bylo zpívání ve znakové řeči, které nadchlo snad všechny děti. Pro milovník jídla byl připraven kulinářský zážitek v podobě pravých hamburgerů. Díky, Michale. 

  

Telenovela: Po trochu delší době se k našim ohňům vrátila telenovela. Letos byla o doktorce Quinnové a jejích útrapách. Hvězdou letošní telenovely byl určitě Tesák, tedy pes Sullyho, který v jedné epizodě shodil Bouky z lavičky.  

  

Přezdívky: Nikoho už myslím nepřekvapí přezdívky typu Kiki, Bouky, Boomy, Surikata… Naopak nás překvapilo, když Vláďa, tou dobou jistě znalý pádů, oslovoval Mudrce zásadně Mudrc! (ač se jednalo o 5. pád, takže správný tvar by měl být Mudrci) Ideálně když ho pozdravil "Zdař Bůh, Mudrc!" A abych nezapomněla, nemáte někdo zájem o přezdívku Čilimník? Jistě byste s ní oslnili. Kdo má zájem, nechť se mi ozve, zapíšu si ho. 

  

Inzeráty: Jeden ze způsobů, jak si vydělat nějaký ten dolar. O tom, kolik inzerátů se dá stihnout za jeden polední klid, si promluvte s Kubim, který jich splnil snad nejvíc. :)

  

Hokynářství: Neboli obchod s věcmi, které jistě chcete. Tedy alespoň pokud jste naši táborníci. Každý z nich si mohl za své dolary něco koupit. Všichni byli ohromně skromní a nejradši by si koupili úplně všechno. 

  

Úrazy: Tábor proběhl, díky Bohu, bez většího zranění. Nevyhnulo se nám asi milion klíšťat, nějaký ten štípanec a pár modřin. Nic, co by nevyléčila naše doktorka Quinnová nebo její zástupkyně. 

   

Ohně: Letošní ohně byly obzvlášť vydařené. Svůj podíl na tom má telenovela, různé hry a naše čtyři kytaristky, které neúnavně hrály naše hudební přání. Slibový oheň zapálili naši noví rádci.

   

Návštěvy: Naši osadu navštívili nejen indiáni, bookmakeři, banditi a prezident. Na svých dostavnících přijeli taky Janina s Michalem, Anežkou a Magdou nebo Radek s Verčou a Amálkou  a v neposlední řadě taky Mářa se Zdendou a malým Zdendou. Tolik malých účastníků jsme na táboře asi ještě neměli. Všechny holčičky se na ně sesypaly a chtěly je alespoň vidět, když už ne je alespoň chvíli hlídat. 

  

Počasí: Nebudu vám tu vypisovat, jak bylo jednotlivé dny. A nejen proto, že už si to ani nepamatuji. Ale spíš proto, že by vás to ani nezajímalo.  

Jediné, o čem se prostě musím zmínit, je ona bouřka s kroupami. Během ní volalo a psalo několik rodičů a každý měl jiný příměr k velikosti krup - byly velké jako golfové míčky, malé míčky, skoro jako vejce, větší než vejce, jako pěst… Evka příměry nešetřila ani ohledně randálu, který jim doma způsobil, prý to bylo jako padající střecha. A dokonce měli úplně bílou zahradu. Paní Štajgrové zase spadla kroupa ze srdce, když zjistila, že jsme opravdu v pořádku. My na táboře jsme to přežili statečně, někteří ráno ani o ničem nevěděli. 

   

Jídlo: Nechala jsem si tuhle kapitolu na konec, protože jídlo je věc, kterou jsme známí snad všude. Prostě ho máme rádi a rádi si ho dopřáváme. Letošní jídelníček skrýval několik novinek, které se ale pravděpodobně ustálí - například míchaná vajíčka či müsli k snídani. Hitem tábora byly určitě tortilly, hot dogy a langoše. No, pokud někdo jede na tábor a drží dietu, má vážně smůlu. 

   

Co říci na závěr? Snad jen, že letošní tábor se velmi vydařil a už teď se těšíme na další. A moje rada do budoucna zní: neptejte se Evičky, kolik je hodin, mohla by vám odpovědět stroze: "To je jedno."

   

Za sebe Vám moc děkuji, že jste dočetli až sem. 

     

A rozloučím se větou, nad kterou se jen trošku zamyslete: Tábor je jako reality show, jsme uzavření pořád na stejném místě, soutěžíme o odměny i o jídlo… 

    

(PS: Doufám, že tu poslední větu neberete moc vážně, je to jen zakončení, protože když se rozepíšu, nevím, kdy přestat. Ale to už jste si asi všimli.)

 

Nika