Rychlebské hory aneb výlet do lázní

V době školních prázdnin je třeba podnikat nejrůznější průzkumné cesty a objevovat díky nim blízké i vzdálené okolí. Pro jednu takovou průzkumnou cestu jsme se rozhodli i my, tedy čtveřice statečných (Janina, Lucka, Tom a Mudrc), která se nebojí téměř ničeho a nikoho. Strach v tomto případě nebyl na místě, ač s tímto lázeňským pobytem byly chybně spojovány výrazy jako: orvávací, adrenalinový nebo vyčerpávající. Už samotné místo pobytu dávalo tušit, jakým směrem se bude celá akce ubírat. Tedy Lipová-lázně v podhůří Rychlebských hor se stala na čtyři dny naším domovem. V bývalých jeslích jsme dostali k dispozici apartmán v podkroví. V době, kdy Barbora Špotáková bojovala o zlatou olympijskou medaili, už někteří účastníci zájezdu spali. Aby také ne, když ráno jsme vstávali za rozbřesku.

Druhý den jsme už před osmou ranní seděli v autobuse směr Bílá Voda. Zhruba po hodině jízdy nám řidič zastavil na místě činu, tedy hned u místní psychiatrické léčebny, jejíž služby využíval i filmový Alois Nebel. My jsme zatím psychické problémy nepociťovali v takové míře, abychom museli vyhledat ambulantní péči, a raději jsme zamířili do hor. Naše trasa do značné míry kopírovala česko-polskou hranici, takže nám kromě turistické značky byly nápomocné i hraniční kameny. Před polednem jsme se už kochali výhledy z Borůvkové hory. Něco málo z jejího jména zůstalo i v lese, takže jsme se při dalším postupu mohli posílit lecjakými lesními plody. Cesta nám v příjemném počasí rychle utíkala, občas byl krásný výhled do Polska nebo jsme procházeli přes romantickou horskou louku. Po cestě jsme také viděli čápy na komíně od cihelny, kteří zobáky klapali, stejně jako v písni od Radůzy. Příjemnou vycházku do hor jsme zakončili v obci Žulová, krokoměr se v té chvíli zastavil na čísle 35 km, což předčilo i naše nejtajnější očekávání. Autobus nás převezl zpět do lázní. Za náš výkon jsme se chtěli odměnit v místním podniku zvaném Rychta. Zdejší kuchař byl ale proti a raději před naším příchodem zavřel kuchyni. To nám ale náladu nezkazilo a alespoň slabou náplastí na kručící žaludek byl lahodný medovník.

Slova jsou jen kapky deště, zpívá Richard Krajčo ve své písní, tentokrát se ale nejednalo o slova, nýbrž o skutečné kapky a pořádný déšť, který nás vítal do dalšího dne. Mírně jsme přeskupili program a dopoledne vyrazili do nedalekých jeskyní Na Pomezí, které mají krásnou krápníkovou výzdobu. Ani po prohlídce jeskyní déšť neustával a návštěva nedalekých lázní Jeseník byla pro nás jasnou volbou. Ospalé lázeňské městečko jsme raději sledovali v suchu a přes sklo. V době oběda jsme si tak alespoň částečně vynahradili to, co jsme nestihli včera večer. Z Jeseníku jsme zamířili do nedalekého lesního baru. Věc na české poměry vskutku unikátní. Jedná se o otevřený přístřešek srubovitého vzhledu, který je zásoben pitím s obsahem i bez obsahu alkoholu. Vše je navíc chlazeno místní pramenitou vodou a netřeba zde žádné obsluhy. Co zde člověk sní i vypije, pak sám zaplatí tím, že vhodí odpovídající obnos do kasičky. Pak už byl ale čas na lázeňské procedury, tedy páru, vířivku, saunu a bazén. Večer jsme měli ještě jedinečnou možnost navštívit představení filmu Alois Nebel, přímo v místech, kde se děj odehrával. Kvůli špatnému počasí byla ale venkovní produkce z nádraží přesunuta do místního podniku. Nutno dodat, že na kouzelné atmosféře to filmu nijak neubralo. Jediné, co nás trochu rozhodilo, byl fakt, že jsme představení neviděli od začátku. Prvních třicet minut filmu jsme ale měli možnost vidět ihned po skončení promítání.

Poslední den jsme zamířili do obce Černá Voda, kde začínají tzv. Rychlebské stezky, tedy trasy pro horská kola v lesním terénu. Vypůjčili jsme si to nejlepší, co místní půjčovna nabízela, a kameny nám lítaly od kol. Zajímavá a poměrně pestrá trasa nás dvakrát donutila přebrodit místní potok a několikrát pořádně zmáčknout brzdu. Ve zdraví jsme překonali všechny nástrahy této stezky. Pak jsme se rozdělili na dvě skupiny, první jela obdivovat krásy nedalekého městečka Vidnava a druhá se vypravila na, o poznání náročnější, cyklotrasu. Ta prověřila jezdecké schopnosti opravdu zevrubně a neodpouštěla sebemenší chybičku. Cesta se klikatila po dřevěných lávkách mezi kameny. Závěrečný sjezd ale všechny útrapy z této trasy vynahradil. Pak už zbývalo jen osprchovat kola a vyrazit na cestu domů. Rychlebské hory si ale další naší návštěvu rozhodně zaslouží.

Mudrc