Mývalky pod Bezdězem

V tomto až příliš dlouhém článku se dozvíte mnoho zásadních informací – např. jaký mají Sedmikrásky vztah k mývalům a podještědským řidičům autobusu, co se všechno děje v noci v kempech a jak chutná zmrzlina z kopru nebo balkánského sýra. Máte-li tedy chuť a čerstvé oči, pusťte se do čtení.

Po loňském sukcesu sedmikrásčí letní výpravy do Adršpachu jsme se bez společně stráveného času neobešly ani letos. A jelikož jsem se Sedmičkám zmínila o zmrzlinárně ve Stráži pod Ralskem, kde mají každý den přes 100 druhů zmrzlin, bylo o letošním cíli naší cesty rozhodnuto. V okolí Stráže se pak k našemu potěšení nacházely i jiné pamětihodnosti, jako např. Máchovo jezero, Bezděz nebo Ještěd. Na výpravu nakonec vyrazilo (stejně jako loni) 5 statečných – Evka, Lucka, Káťa, Mirča a Ráďa.

Úterý 6. srpna 2013

Naše putování začalo tím nejtradičnějším způsobem, tedy u višňovské klubovny. Nabraly jsme ještě různé důležitosti, jako jídlo a stany, a vyrazily do Prahy za Evičkou. Pryč jsou doby, kdy v nás jízda pražským metrem a pohyblivé schody vyvolávaly nadšení, ale na Sedmičkách je hezké, že si stále uchovávají mladého ducha. Duch se projevil v tomto případě tím, že se Káťa s Ráďou v metru nenápadně odpojily, jen aby zjistily, jestli v cílové stanici nebudou rychleji, když zvolí jiný způsob přestupování než my s Mirčou. A musím vám prozradit, že poté, co si s krosnami zasprintovaly v přestupních stanicích, na náš meetpoint Budějovickou opravdu dorazily o něco dřív. Každopádně tam na nás už mávala Evička a v neskutečně parném odpoledni jsme se přesunuly k ní „na hotel“ (už od dob výpravy do Bayreuthu říkáme hotel všem typům jakkoliv luxusního i neluxusního ubytování).

Po krátké svačině a osvěžení jsme vyrazily do víru velkoměsta. Čekala nás procházka na Vyšehradě a marné hledání Šemíkova odraziště i Svojsíkova hrobu. Ze hřbitova nás kvůli večerní hodině vyhnali zvony i pan hlídač. Takže jsme se přesunuly do hospody Na hradbách, která jako by ani v Praze nebyla. Alespoň ceny byly příjemně lidové. Posezení se konalo u venkovních stolů na trávě, s krásným výhledem na sebevražedný most a vůbec na celou Prahu. Sotva jsme trochu zchladily horko dne studeným pitím, daly jsme se do bangování (jak jinak!), jelikož jsme potřebovaly ošoupat Eviččin zbrusu nový bangový balíček. Protože byl odhazovací balíček v místě staré nalepené žvýkačky a karty se občas připletly do nedovolených styků s mokrou skleničkou, nebylo to opatlání zas takový problém. Větší problém byl, že se Ráďa nechala unést svým příliš vřelým vztahem he hře a začala jí říkat „benžík“ (brrr!). Z Bangu na hradbách máme spoustu krásných vzpomínek o koukání se druhým do karet (Káťa by to nikdy neudělala!) i bleskových smrtících úderech, ale... to byste tam museli být s námi.

Kromě toho se tento památný první den stihly projevit i jiné typické vlastnosti účastnic výpravy – Mirča začala s kladením svých proslulých otázek, Lucka nedala svou otravnou kameru z ruky a začala si do sešítku zapisovat tyto poznámky a Evička si přibarvovala prožité historky, zatímco střízlivec Káťa ji vracela zpátky na zem. Např. když se spolu vrátily z WC (všechny holky prostě chodí ve dvou, smiřte se s tím!) a Evička začala vyprávět příhodu:

E.: „Na záchodě byla taková ranařka...“ 
K.: „Myslíš tu křehkou důchodkyni?“ 
E.: „Měla vlčáka!“ 
K. k nám: „No, byla to spíš velká čivava...“

A pak už se prostě jen setmělo a my jsme se vrátily z Vyšehradu k Evičce a snažily se přežít bouřkovou, ale přesto strašně horkou a upocenou noc.

Středa 7. srpna 2013

Ráno musela Evička do práce, v čemž jsme ji povzbudily tím, že jsme zcela nerušeně spaly dál. Když jsme se konečně probudily a v klidu prázdninově posnídaly, vydaly jsme se opět do velkoměsta, tentokrát ovšem ne za zábavou, ale s posláním – sehnat všem stejnou část garderóby. Po loňském úspěchu s modrými tílky v Adršpachu jsme to letos chtěly ještě trochu vylepšit. Rovnou vám prozradím, že sehnat 5 stejných kusů oblečení, u nichž by nikdo z pěti dospělých dívek nebyl zhnusen střihem, barvou, obrázkem nebo cenou, je skoro hodno Nobelovky. Zároveň je nutno dodat, že obzvláště Káťa s Ráďou jsou pro každou špatnost. Takže mě vlastně ani nepřekvapilo, že v jednu chvíli na sebe do zrcadel koukaly čtyři skautky na výpravě oblečené do jasně růžových šatů ke kolenům. Nakonec to však vyhrálo oblečení, které jsme si původně šly zkusit jen tak pro legraci – zelené tílko s dost děsivě vyhlížející hlavou mývala. Jenže bylo docela slušivé a navíc potom, co Káťa zjistila, že nápis na tílku Bon Voyage znamená „Šťastnou cestu“ (nebo alespoň to jsem jim tvrdila), nasadila všechny páky, abychom se staly novými mývalími paničkami. Já a Ráďa jsme souhlasily snadno, velmi proti byla chudák Mirča. Jenže jí to nebylo nic platné, byla přehlasována. Ostatně stejně jako já, když se rozhodovalo, kdo bude psát tenhle článek. Sedmikrásčí výklad demokracie totiž za tím klasickým trochu pokulhává :-), aneb když jsi menšina, tak máš smůlu. Když jsme Evce ukazovaly naše mývalí úlovky v metru, protočila oči a chvíli si myslela, že si děláme jen nějakou komplikovanou legraci. Ráďa jí ovšem dokazovala přednosti nového tílka např. ujištěním, že na výpravě nikdy nebude sama, protože má stále s sebou svého mývala. Mimochodem své nové mazlíčky jsme pojmenovaly po postavách legendárního sitcomu How I Met Your Mother, takže Ráďa se např. obětavě starala o svého Bárníka. A tím „obětavě starala“ myslím např. to, že ho krmila zmrzlinou.

Zatímco Evka si na bytě zřídila home office a pracovala, my jsme nakoupily zásoby a ingredience na oběd a pustily se do vaření – vymyslely jsme a zrealizovaly báječné tortilly s kuřecím masem, dresinkem a větším než velkým množstvím zeleniny. Zbytek Eviččiny pracovní doby jsme my ostatní strávily dobalováním a hraním karetní hry srdce (to je ta počítačová se zlým „kvéčkem“, která je naživo mnohem zábavnější, což musela uznat i další přehlasovaná – Káťa). Pak už byl čas přesunout se na nádraží, a to tak šikovně, abychom do poslední minuty využily 24hodinovou metrojízdenku. Z toho důvodu nám pak zbýval ještě nějaký čas do odjezdu vlaku, a tak jsme si ho zkrátily nákupem zmrzliny Míša. Ale nenechte se mýlit, nešlo o nevinný nanuk, holky vzaly rovnou celou vaničku. Ke zmrzlinové svačině jsme se vyzbrojeny polévkovými lžícemi rozložily pěkně uprostřed nádraží a se slovy: „Přece to nebudeme jíst ze země!“ použily holky moji krosnu jako stoleček, čímž promočily vrchní kapsu a co hůř, chudák Zdenu Salivarovou (neboli knížku v té horní kapse ukrytou).

Hádejte, co jsme pak hrály ve vlaku? Ach ano, Bang! Abych už líčením této hry dále nezdržovala, přimyslete si prostě do každé volné (vhodné či nevhodné) chvilky, že hrajeme Bang, a většinou se moc mýlit nebudete.

Ve vlaku se ukázala další výhoda mývalích tílek. Když jsme se byly nuceny rozdělit, stačilo, když jedna skupina paní průvodčí řekla, že náš společný lístek má to triko s mývalem. A bylo jasno. Mimochodem ta oddělená skupinka s lístkem jsme byly já a Ráďa. Cestu jsme si krátily klasikou „Myslím si osobnost“. Po čerstvě narozeném anglickém princi Georgovi a podobných jednoduchých celebritách jsem Ráďu velice zmátla tím, že jsem si myslela Fifinku ze Čtyřlístku. Vlak nás totiž vezl do Doks, na základě jejichž okolí populární komiks vznikl, navíc nás v jednom z dalších dnů čekala návštěva muzea Čtyřlístku. Myslela jsem si tedy, že se jedná o jednoduchou hádanku, a myslela si to evidentně i místní paní, která s námi ve vlaku seděla. Ráďa ovšem hádala a hádala a poté, co se dostala až k tomu, že hlavními hrdiny té pohádky jsou pes, kočka, prase a zajíc (aniž by jí to nějak pomohlo), přišla zastávka, kde neznámá paní vystupovala. Na frustrovaný výraz v jejích očích, že musí odejít dřív, než to Rádě docvakne, jen tak nezapomenu. V jednu chvíli jsem si byla celkem jistá, že to Rádě před svým odchodem raději prozradí. Z toho důvodu se ovšem Ráďa na Fifinku trochu nazlobila a o dva dny později se s ní kvůli tomu odmítala vyfotit. Ráďa prostě neodpouští. :-)

Naše cesta vedla z nádraží k Máchovu jezeru. Jezdit na „Mácháč“ je sice možná profláklé, ale většina z nás tam přesto nikdy nebyla a navíc jde o opravdu pěkný rybník (ano, skutečně rybník) s krásnou písčitou pláží, kam se navíc po páté hodině může zadarmo. Nejprve jsme ale zamířily do kempu Klůček. Samozřejmě, že se lidi na naše mývaly nechápavě dívali a všelicos si asi mysleli, ale když se jeden pán před námi vyloženě zastavil, otočil a nechápavě se nás zeptal: „Mýval?“ došla nám trpělivost a odpověděli jsme: „No, my jdeme na sraz chovatelů.“

Když šlo o to, kdo půjde zaplatit kemp, stříhaly jsme si a prohrála Káťa. Stříháme si často, když se nikomu do něčeho nechce. Káťa by mohla vyprávět o smažení masa ;-). Naše původní představa byla postavit si stan přímo na pláži, což kemp inzeroval na svých stránkách jako „pro romantické povahy“. Kátě se to ale slečna recepční úspěšně pokoušela vymluvit, protože prý tam fouká a kdesi cosi. No ale přesvědčila nás (prozatím alespoň pro první noc) a Mirča se během čekání na vyřízení nezbytných formalit filologicky zamýšlela nad tím, jak se slova „romantický“ v poslední době zneužívá.

V kempu následovala naše oblíbená zábava – dohodněme se, kde je nejlepší místo na stan. Nakonec bylo zvoleno podezřele zelené místečko (být deštivo, tak nevím) umístěné v údolí pod „stanem hrůzy“. Je jasné, že kemp u Máchova jezera nepřitahuje zrovna zálesáky a objímače stromů, ale spíš mládež posedlou diskotékami. A pod jednou takovou mládeží jsme měli čest přebývat. Okolí jejich stanu vypadalo, že uvnitř někdo zemřel a teď se tam už několikátý den rozkládá. Přes den tam bylo ticho, ovšem v noci stan ožil, běhal kolem našeho stanu, halekal a měly jsme dost velkou obavu, že přijde i na návštěvu. Během nočního řvaní (trochu předbíhám) jeden mladík druhého usměrňoval, ať tolik neřve, a řvoun zaječel: „Komu to vadí, ať zvedne ruku.“ Ráďa nám pak ráno říkala, že zvedala ve stanu ruku jako zběsilá a nic!

Stavba stanů byla tentokrát o to veselejší, že nějaký vtipálek před námi umístil naše dva stany do nesprávných obalů, takže jsme chvilku strávily tříděním jednotlivých částí a hrátkami s různě velkými plachtami, než jsme se dopočítaly dvou jakžtakž vypadajících stanů. Pak jsme do batohu hodily nějaký ten proviant a vyrazily rychle na pláž. Byla sice už skoro tma, ale to nevadilo, alespoň jsme měly pláž s bílým pískem jen pro sebe. Na tomto romantickém místě jsme povečeřely neromantické housky s paštikou a nektarinky a samozřejmě se vykoupaly, přičemž jsme si trochu zavtipkovaly se schovanými ručníky na účet těch, které si obvykle srandu z ostatních dělají ;-).  

Zpátky jsme šly lesem už v úplné tmě a samozřejmě bez baterky, ale obešlo se to bez vážnějších zranění. V kempu jsme si sedly do stánku/hospody, abychom si užily letní atmosféru nočního posezení, a pan číšník, o němž jsme se nemohly shodnout, jestli byl sympaťák nebo nesympaťák, nám natočil kofolu. Kromě toho tam taky přenášeli nějaký fotbal (zjevně pro někoho dost důležitý), což přikovalo Rádiny a Kátiny oči beznadějně k obrazovce.

Den jsme zakončily čištěním zubů. Ne že by to bylo tak zásadní sdělení, ale důležité bylo, že jsme si před výpravou rozdělily úkoly, kdo co vezme, abychom netahaly zbytečnou zátěž. Takže kdyby pověřená osoba zapomněla např. pastu, kterou měla vzít, měly by problém všechny. Takhle jsme například místo šňůry házely mokré ručníky a plavky na stan (protože kdo by bral vážně moje předodjezdové šplechty, co všechno se má vzít s sebou :-D) a vařily jsme v hrnci bez pokličky (proč vařit rychle, když můžeme v dnešním uspěchaném světě zvolnit a pozorovat pomalu se klubající bublinky ve vodě, která se marně snaží o nějakou akci). Vybraná pastová osoba Ráďa pastu sice nezapomněla, ale vzala doma nějakou z větší části vypoužitou, proto nás při čištění zubů koučovala, že musíme šetřit, a vysvětlovala nám, že přece nejde o množství pasty, ale o techniku!

A teď už dobrou uřvanou noc.

Čtvrtek 8. srpna 2013

Nevěrné klasickým skautským zásadám – vstaneme brzo, abychom toho za den hodně stihly – a uvěřivše Kátě, že se i bez budíku vzbudí brzo, vylezly jsme ze stanu až ve čtvrt na deset, kdy už většina výletníků byla pryč. Stanu hrůzy se naopak jistě zrovna zdálo něco krásného.

Snídaně byla veselá. Křivě ukrojený chleba byl pohaněn babičkovskými slovy, že kdo se nesrovná s chlebem, nesrovná se s lidmi, a čaj naservírovaný Evičkou a Mirčou měl dle slov autorek spoustu výhod, ale i spoustu nevýhod. Mezi výhody bezesporu patřilo, že byl, za nevýhody Evička označila, že se vlastně nevařil (to ta poklička!), možná to nebyla tak úplně pitná voda a navíc už má ten klubovní čaj za sebou bůhvíco.

Čtvrteční program byl jasný. Letos jsme se totiž rozhodly vyslyšet prosbu Kátina sportovního ducha a na rozdíl od loňského jenomchození si akci zpestřit cyklovýletem. Evička byla náležitě pyšná na svoje nové outdoorové oblečení a i největší nesportovci (jako třeba já) překvapili cyklokraťasy. Největší cyklistce a triatlonistce Kátě pak nezbylo než hořce litovat, že je z nás vlastně nejméně vhodně oblečená.

Menší problém byl, že v kempu měli na půjčení jen tři kola. Vymyslely jsme tedy komplikovaný plán, který zahrnoval rozdělení skupiny, cestu Káti a Rádi vlakem do jiné půjčovny a mlhavé určení, kde se později sejdeme.

Skupina mě, Evky a Mirči vyrazila do recepce, kde jsme si vyzvedly tři kola. Naštěstí jsme dorazily o chvilku dřív než jiní zájemci, kteří si na ně brousili zuby. Dvě kola byla na první pohled celkem v pohodě, i když žádné prvotřídní přepravní prostředky to zrovna nebyly, ale to třetí musel pán z recepce trochu rozebrat. Hádejte, na koho to nejhorší kolo vyšlo! Když pán po chvíli kamsi odešel se sedlem, začala jsem o své účasti na výletě trochu pochybovat. Nakonec však přinesl sedlo úplně jiné a poté, co jsme si ho ještě za zákrutem cesty s holkama trochu poutáhly a nastavily, nemělo kolo na první pohled vážnější chyby. Cesta kolem Máchova jezera do místa, jehož jméno jsem úspěšně zapomněla, měla tu nevýhodu, že jsme si ani přes zakoupenou mapu nebyly příliš jisté směrem. Když se ovšem Mirča ptala, jestli jedeme dobře, ubezpečila ji Evka: „Mirčo, nikdy jsme nejely líp!“ Rovnou vám prozradím, že cestování na kole byla velká sranda a ranní věta o správné cestě se klidně mohla stát mottem celého dne.

Vůbec nechápu jak, ale na místo srazu s druhou skupinou jsme dorazily nejen včas, ale zrovna ve chvíli, kdy od vlakového nádraží přicházely i Káťa s Ráďou. Zatímco si šly do půjčovny půjčit svoje stroje (a vracely se se zamilovanými úsměvy, protože kola jim seřizovali a mapku s kachničkou na rybníce kreslili prý samí sympaťáci :-)), šly jsme my zbylé do místního konzumu nakoupit nějakou svačinu. Zvolily jsme mimo jiné šišku chleba, protože ta se na kole prostě krásně vozí ;-). Pokoušela jsem se taky ozvláštnit paštikovou stravu a zkusila jsem zakoupit šunkovou pěnu. Se svou inovací jsem dopadla hůř než sedláci u Chlumce, holky jsou prostě zaryté paštikářky.

Ještě je potřeba učinit poznámku o našich kolech. Ráďa s Káťou se vrátily s naleštěnými modrými zázraky, které byly už na první pohled stokrát lepší než ty naše. Muselo se na nich ovšem trochu „ležet“, o čemž nás Káťa poučila, že je správně. O našich třech kempových kolech se zase nelichotivě vyjádřila, že si na nich připadá, jako když jede pro rohlíky! Jestli jste viděli starou reklamu na Poděbradku („Na kole, na kole, křičí děti ve škole...“), umíte si asi náš ladný posez s rovnými zády při jízdě představit. Káťa to mimochodem mohla posoudit z toho důvodu, že jsme si kola během dne několikrát prostřídaly, aby si všechny vyzkoušely to nejblbější, které špatně přehazovalo, a jednoho modráska s nemožným sedlem. Když nás má echt bolet zadek, tak alespoň všechny.

No a vyjely jsme! Naplánovaly jsme si pěkný okruh, který zahrnoval dojet na Bezděz. Párkrát jsme se ovšem zamotaly už na startu, a když jsme pak konečně najely na správnou cestu, objevila se o chvíli později odbočka do lesa. Ráďa měla dojem, že to je ta správná cesta, a svedla o tom menší debatu s Evičkou, která byla přesvědčená o opaku a slovní při vyhrála. Evičce už to bylo nesčetněkrát připomínáno, tak to v článku pojmu jinak – díky tomu, že jsme nezahnuly na lesní cestu, jsme se sice na Bezděz nedostaly, nicméně jsme ho objely snad ze všech světových stran, poznaly, jaké je to octnout se na místě, kde jsme ale vůbec neměly být, projely terénem, který by byl stokrát vhodnější pro horská kola, a vůbec měly spoustu jiných veselých zážitků na téma „jak se dá ztratit na kole“.

Prozatím jsme ale na asfaltce a myslíme si, že jedeme dobře.

Byly jsme sice trochu překvapené, že se od Bezdězu jakoby vzdalujeme, ale myslely jsme prostě, že je to nějaká komplikovaná objížďka. Nebyla. Po x kilometrech jsme se najednou objevily v obci Hradčany (věděli jste, že zdaleka nejsou jen ty pražské?), což nás velmi překvapilo, protože to bylo skutečně hodně vzdálené od naší původní trasy. Mirča se dokonce při pohledu do mapy neudržela a pronesla: „No, ty brďo...!“ (Akorát, že to nebyl brďa, ale někdo jiný :-).) Alespoň jsme si tam tedy daly předraženou kofolu, co ani nebyla kofola, a nechaly si od paní v informacích popsat její návrh cesty. Ten sice zahrnoval vyjetí z naší mapy, ale měl nás navést na původní trasu. Ale asi jsme zase někde nějak po sedmikráskovsku odbočily a při další kontrole naší pozice u jakéhosi výcvikového střediska nám hodní vojáci prozradili, že jsme se ještě mnohem víc vzdálily. Když jsme tuto velezajížďku konečně dokončily, s překvapením jsme zjistily, že jsme opět u oné lesní cesty, kde jsme měly dopoledne odbočit. Tentokrát jsme tedy už odbočily. Byly sice skoro čtyři odpoledne, ale nás hnala neuhasitelná touha opravdu na ten Bezděz dorazit. Což nám nezabránilo zastavit se cestou na borůvkách. Lesní cesty ale byly trochu zapeklité, takže Káťa zastavila nějakého pána na kole (možná trochu závodil, protože jel jak blázen) a optala se na směr. Pán povídal něco o cestě po udržované šotolině. Nikdo z nás sice nevěděl, co je to udržovaná šotolina, ale Káťa s Ráďou usoudily, že to znamená zahnout z lesní asfaltky na cestu plnou bílého písku, která dál na férovku vedla do lesa mezi pařezy, a nedaly si to vymluvit. Tak jsme se zase rozdělily, že se prý sejdeme na Bezdězu.

Sešly jsme se mnohem dřív, na lesní křižovatce, kam jsme opět dorazily skoro stejně. Mirča, která nebyla délkou tohoto cyklovýletu úplně nadšená, obzvlášť proto, že jsme ji nutily občas se vzdát rohlíkového kola, se uklidňovala alespoň tím, že se podíváme na ten Bezděz. Na lesní křižovatce v pět hodin jsme ale zjistily, že na Bezdězu je otevřeno do půl páté. Ehm... Bezděz se vůbec stal takovou fatamorgánou, která se sice neustále někde zjevuje, ale je fyzicky nemožné k ní dojet.

Doplazily jsme se tedy alespoň do vsi pod Bezdězem. Tedy to „doplazily“ platí hlavně pro mě, např. Ráďa tam dojela s asi půl hodinovým náskokem, obhlídla hospody, vyjela a sjela kopec a byla po celodenní jízdě absolutně čerstvá. Zakotvily jsme v restauraci Vyhlídka. Bezděz se tyčil kus nad námi a bylo to rozhodně nejblíž, co jsme se k němu ten den dostaly. Sice jsme neměly moc tušení, jak se stihneme dostat zpátky, ale daly jsme si podle své chuti hranolky, pohár a malinovku a podobné starosti zatím pustily z hlavy. Když zdrogování malinovkou po chvíli pominulo, vytáhly jsme mapu a přemýšlely, jestli červená turistická trasa odtud do Doks, která by nám zkrátila o velký kus cestu, má alespoň nějakou šanci být sjízdná pro naše rohlíková kola. Poté, co to slečna servírka s drobným váháním a varováním odsouhlasila, rozzářily se Kátě oči, protože pro ni nastala nejlepší fáze výletu. Už jsem zmiňovala, že Káťa je velice dobrodružná povaha?

Představte si totiž strmý lesní kopec s kořeny a kameny, po němž byste váhali jet i s helmou a na horském kole. A tu představu si klidně podržte a domyslete si k ní nás tři (Mirču, Evku a mě) na rohlíkových kolech a dobře naladěnou Káťu, která má už dávno sjeto a nadšeně nás kameruje zespodu. A je samozřejmě vážně zklamaná, že např. já z kola slezu, protože se nechci zabít hned takhle ve čtvrtek :-). Káťa s Ráďou nás pak opustily a vydaly se vrátit sympaťákům kola a my jsme pomalu pokračovaly lesními cestami do Doks. Dojely jsme úspěšně, jen jedno kolo drobně utrpělo na kráse po srážce s klackem. Bolel nás teda všechny zadek jak čert a navíc jsme si v Doksech v touze nejet po pěší stezce opět trochu zajely. Mirča to dávala velmi hlasitě za vinu Evičce. Když jsem Evičku hájila, že každý se může jednou splést (v tomto případě jsem navíc byla spoluviník), pronesla Mirča s vražedným pohledem, že Evka se dnes spletla už dvakrát!

V kempu jsme vrátily kola, vzaly si sušenky a plavky a vyrazily na pláž, kam za námi později dorazily i Ráďa s Káťou. Ty šly totiž pěšky od půjčovny kol ve Slapech (sešítek s poznámkami mi právě jméno toho zapomenutého místa prozradil). Sice už bylo po osmé, zataženo a foukal vítr, ale voda byla krásně vyhřátá a stihly jsme ještě kus romantického (jo, Mirčo, bylo to romantické!) západu slunce. Navíc nás lákala skluzavka. Včera jsme si na ni netroufly, protože vypadala trochu vyřazená z provozu. Poté, co si na ní ale místní mladíci zařádili, se Ráďa s Káťou taky nenechaly zahanbit a čert vem vlasy, které se původně neměly namočit.

Pot z celodenního výletu tedy úspěšně zůstal v Máchově jezeře a my se usadily v kempu na nějaké to občerstvení. Nabídka místní „restaurace“ vypadala... ehm... zajímavě, ale riskly jsme hamburger a hranolky. Obsluha byla velmi příjemná, zejména se nám líbila část, kdy nám chtěla oznámit, že jídlo už máme hotové – vykoukla totiž z budky a zaječela: „Pojďte si pro to!“

Ve venkovní televizi bylo puštěné Óčko a zároveň hrála nějaká jiná hudba, což z nějakého důvodu Káťu osobně hluboce uráželo. Nebát se, že jí obsluha plivne do hranolek a zavolá si z jejího mobilu (který za úplatu ve stánku nabíjela) do Číny, asi by jí to tam šla i vysvětlit. Hrál se Bang (ano, zase) a já nedávala pozor. Ovšem jen proto, že jsem si chtěla v klidu sníst svůj hamburger, což holky absolutně nemohly pochopit. Že jako chci radši jíst, když mám možnost hrát, nebo teda alespoň dělat oboje. Stařešiny pak odešly spát, zatímco naše mladé trio zůstalo ještě na fotbálek. Tedy, to alespoň tvrdí ony :-).

A poznámka na závěr – byla sice bouřka, ale i kdyby nebyla – i ve čtvrtek je v noci na Mácháči řádně hlasito!

Pátek 9. srpna 2013

Páteční den byl ve znamení „městské turistiky“ a přejezdu autobusem do vzdálenější Stráže pod Ralskem. (I když jsme do ní včera vlastně skoro dojely na kole.) Takže jsme se ráno sbalily a vyrazily do centra Doks, konkrétně do muzea Čtyřlístku. Tady Ráďa probodla vražedným pohledem nadživotní Fifinku, ale jinak se nám v muzeu moc líbilo. Čtyřlístkoví nadšenci si tu přijdou na své – velké ilustrace, „sochy“ celé čtveřice, komiksové autíčko na focení, čísla původních časopisů atd. atd. Navíc tam byly omalovánky, ke kterým Ráďa s Káťou usedly a do polední pauzy tam už jiné děti nepustily. Omalovánky byly sice netematicky z pohádky Na vlásku, ale pro Ráďu s Káťou bylo hlavně důležité, že si nějaké dítě dovolilo vymalovat obrázek princezny, když to neumělo a přetahovalo! A navíc jinými barvami než v předloze! Ta do nebe volající drzost! Urychleně se jaly škody napravovat a zachraňovat, co se dá, přičemž mi vysvětlovaly svou teorii, že omalovánky mají řád a ohledně barev v nich rozhodně není místo pro nějakou dětskou fantazii! Roztomilé... maturantky...

Poledne jsme strávily rozložené v místním parku. Jedly jsme, hrály Alias, psaly pohledy a čekaly, až nám otevřou další muzeum. Pokud si totiž ještě někdo nespojil Doksy a okolí a básníka Karla Hynka Máchu a jeho slavný Máj, tak je právě na čase to udělat. Sedmičky to ovšem inspirovalo hlavně k diskuzím o zbytečnosti rozborů básní, což mě jako vystudovanou češtinářku s vřelým vztahem k literatuře velice potěšilo.

Máchovo muzeum je v nejkrásnější a nejstarší místní budově s doškovou střechou, ovšem Mácha s ní je spojen asi tak jako Cimrman se slavnou židlí Jaruškou („Na této židli Cimrman s oblibou možná někdy alespoň jednou seděl...“). Paní v muzeu se nás taky snažila potěšit, že nedaleko bydlel Máchův přítel a že ho cestou z práce možná vyzvedával a možná mohl chodit kolem této budovy. Ale to nebylo zas tak důležité, upřímně řečeno důležitější v danou chvíli bylo, že začalo pršet a v muzeu byl záchod (ano, je to smutné, souhlasím :-)), takže i holky, co se o Máchovi vyjadřovaly značně opovržlivě, změnily náhle na návštěvu muzea názor. Expozice „Mácha“ sousedí mimo jiné (a logiku v tom není třeba hledat) s výstavou „rybářství“, takže jsme si nejprve prohlédly figurínu pána v gumáku a nějakou tu vycpanou rybu a proběhly kolem vitrínky se šutry. Mimochodem kdy už autoři výstav pochopí, že geologické složení ničeho opravdu nikdy nikoho nezajímá?

Pak už přišel skutečně čas na Máchu a na mnoho zajímavých informací o jeho životě, útržky z dopisů apod. Tedy zajímavé to přišlo asi hlavně mně a Evce. Holky potichu pronesly, ale ne zas tak potichu, abych to neslyšela: „Doufám, že nás z toho Lucka nebude zkoušet!“ Všechny se pak potvory nazpaměť naučily, který den Mácha ulehl, na co a kdy zemřel, kdy měl pohřeb a kdy zemřel jeho syn Ludvík. A když si to tak přály, tak jsem je z toho pak před muzeem lehce prozkoušela :-).

Venku pršelo, ale v muzeu už se nedalo déle otálet, takže jsme vyrazily do deště. Ptaly jsme se ještě na cestu na nádraží, ale přitom jsme si uvědomily zajímavý fakt – vždycky nám někdo ochotně radí s cestou, my mu vřele děkujeme, ale vlastně ho tak úplně neposloucháme a jdeme stejně jinudy. Přesně jako teď. Na autobusové nádraží jsme i přesto dorazily celkem rychle a naštěstí ještě předtím, než se spustila opravdová průtrž. V autobuse bylo sucho a celkem teplo, což se o nádraží ve Stráži pod Ralskem, kde jsme až příliš brzy zastavily, říct rozhodně nedalo. Pršelo dost. Zatímco my s Evkou jsme vytáhly pláštěnky, usoudila zbývající část výpravy, že pokud se jim namočí tohle oblečení (dlouhé kalhoty, mikiny, botasky), nebudou už pak mít nic suchého. Čili se na nádraží začaly v tom dešti a zimě naopak svlékat a vytáhly kraťasy a žabky.

Evka se zatím i s krosnou slušně zahalila pod svou pláštěnku velikosti menšího stanu, což jí ovšem přisoudilo neomylný vzhled chudáka Quasimoda. Evička to sice důrazně odmítala, ale Káťa jí dokazovala výhody tohoto vzhledu a doporučovala, ať nastaví ručičku, že se možná nad hrbáčkem někdo smiluje.

Jedna místní paní nás na náš dotaz o cukrárně, kvůli které jsme toto putování vůbec podnikly, rozradovala rčením, že je hned u nádraží. Když jsme se však ujišťovaly, že je to ta se sto druhy zmrzliny, máchla rukou se slovy: „Jo ta... Tak to je přes celé město.“ Trochu jsme se vyděsily bůhvíjak dlouhého pochodu v dešti a s krosnami, když nás pak ještě čekala cesta do kempu. To jsme ale netušily, že Stráž je trochu divné město, které přejít není zas takový problém. Tuším, že se může pochlubit věznicí a historií uranových dolů. Teda pochlubit... Když si k tomu navíc přidáte pár zjevně neobydlených ubytoven... Ale je tu i krásná vodní nádrž, na které byla trasa s překážkami pro vodní lyžaře, z čehož byla (samozřejmě) Káťa vyloženě nadšená.

Po chvíli chůze jsme opravdu dorazily k oné zázračné cukrárně „zmrzlinárně“. Kvůli dešti tam skoro nikdo nebyl, což bylo fajn, protože za slunce se tam tvoří daleko před dveře fronty. Ačkoliv je interiér cukrárny prozatím dost malý, pověst o bájeslovných příchutích a jejich počtech nelhala. No dobře, nebyla to pověst, byly to normálně jejich internetové stránky, kde mají příchutě vypsané. Káťa se těšila na svíčkovou zmrzlinu, která bohužel zrovna nebyla, ale místo toho si mohla vybrat z minimálně stovky jiných příchutí. Všechny klasické a různé druhy ovocných při popisu vynechám, ale měli tu např. výborné 100procentní ovocné sorbety a pak třeba mentolovou, mateřídouškovou, anýzovou, včelku Máju, makovou, čabajkovou, koprovou, mandlovou, latté, punčovou, cookies, z balkánského sýra, máslovou, štrůdlovou, křenovou... Ráj :-). Strávily jsme tady hodnou chvilku a snědly každá čtyři nebo pět kopečků. A všechny od všech samozřejmě ochutnaly, což v cukrárně (stejně jako focení) nikoho nepohoršuje, jsou na to zvyklí. Zatímco já jsem se zamilovala do makové zmrzliny, ale jen s velkým přemáháním dojedla koprovou, Evka svůj souboj s balkánskou zmrzlinou rozhodně prohrála a nenápadně se rozhlížela, kde se zbytku „dobroty“ zbavit. Mirčina včelka Mája byla evidentně lahodná, kdežto Káťa se na zmrzlinu s názvem „Já nevím“ (letošní novinka), zrovna moc netvářila.

Po smíchání všech těch příchutí nám bylo trochu těžko, ale naštěstí nás čekala další příjemná procházka v dešti, kolem zrezlých staveb, do Hamru na jezeře. To je místo, kde se natáčela slavná komedie Dovolená s Andělem, a taky obec, která měla tu čest hostit ve svém kempu po následující dvě noci slavnou sedmikrásčí družinu.

Kemp byl velmi hezký, opravený a udržovaný a ubytování o něco levnější než v Klůčku, ale... byl to jinak tak trochu kemp vyděrač. Že se platí za sprchu, už v kempech asi nikoho nepřekvapí, alespoň má člověk jistotu, že na něj vyjde teplá voda. Ale tady se kromě toho platila záloha za klíče od WC, zvlášť se platilo za mytí nádobí, v kuchyňce za varnou desku a znovu za rychlovarnou konvici a taky za mikrovlnku. Čili pokud jste nebyli dostatečně strategičtí, mohlo vás uvaření jedné večeře i s umytím nádobí přijít pomalu dráž než v místní restauraci.

Stavěly jsme bleskovou rychlostí stany v dešti a pochmurně přemýšlely, jestli se tu platí i za návštěvu toalety a za umytí rukou. Těšily jsme se ovšem na teplou večeři (těstoviny) a teplou sprchu, takže nám nezbylo než si trochu zautrácet.

Problém s vlhkým počasím – nejsou to zrovna nejvhodnější podmínky na sušení bot, takže jsme si vzácné suché páry při cestách ze stanu různě kradly. Tak se např. stalo, že Káťa si půjčila Mirčiny boty, Mirča si tím pádem půjčila moje (a ještě měla řeči o jejich velikosti!) a mně pak nezbylo, než abych si vlezla do svých mokrých sandálů.

Večer jsme strávily v suchu stanu a zase si trochu užily karet všeho druhu. Bavily jsme se dobře (mně se tedy chtělo hrozně spát, a holky mi to nechtěly dovolit), ale pak jsme s tím radši přestaly, abychom nerušily noční klid. Rušili však jiní... Tohle léto jsme prostě neměly štěstí na klidné kempy. Já sice spala jako dřevo, ale Evka s Káťou později popisovaly tuto noc a kemp jako „plné emocí“. Káťa např. vyslechla manželskou hádku o děti a dle jejích slov vyčerpávající dialog mladého páru, ve kterém se dívka stokrát ujišťovala, že partnerovi nevadí, že koktá a že mu to neřekla. Káťa prý už chtěla ze stanu zakřičet, že to fakt nevadí, ať už dá pokoj, ale zřejmě i ji přemohla únava.

Sobota 10. srpna 2013

V sobotu jsme opět nechvátaly s budíčkem, jen Ráďa nás brzy opustila a odjela směrem domů, protože byla pozvaná na křtiny.

Ke chvále tohohle kempu nutno říct, že tu měli skvěle zásobené pekařství (a zároveň malý obchůdek), takže jsme posnídaly čerstvé koblihy a křupavé housky s nutelou. Káťa u snídaně váhala nad druhou houskou a k perfektnímu vylíčení situace jí stačil jeden pohled a čtyři slova: „Najíst se, nebo přežrat?“ Jako by nevěděla, jaká odpověď je na našich akcích ta jediná správná. Ostatně, aniž to mohla předvídat, nějaká ta energie navíc se v následujících hodinách rozhodně hodila.

Dnešní den byl na programu pěší výlet a počasí se naštěstí rozhodlo spolupracovat a nasadilo slunce a modrou letní oblohu. Naplánovaly jsme si vlastně jen krátký okruh na zříceninu Děvína, dále do Osečné a pak podle chuti. Brzy po startu, u onoho „andělského“ rybníka, ovšem Evka uviděla v dálce v krajině Ještěd a jeho slavnou věž. A od té doby s ní nebyla řeč a toužila jen tam dojít a sníst si na něm svou vrcholovou čokoládu. Naštěstí (a záměrně píšu naštěstí) neměl nikdo z nás moc představu, co to obnáší. Kilometry sice vypadaly vzhledem k času „ujitelně“, ale nějak jsme podcenily fakt, že kilometry po rovince a kilometry na Ještěd jsou sakra rozdílné kilometry. Mirča byla od začátku proti, jelikož už na Ještědu byla, ale podařilo se nám ji přemlouvací metodou (tak vyrazíme a uvidíme, dojdeme pod Ještěd a pak se třeba projedeme lanovkou...) udolat. Nejprve byl ale na programu Děvín, kde Káťa omylem zničila kus historické zříceniny a doufejme nepřizabila pár lidí pod Děvínem. Odtud také volala Evička Janině (své sestře a naší skautské vedoucí), jak je to s tím Ještědem, lanovkou a tak. Mapu této destinace jsme neměly, což Janina okomentovala: „Kdo byla tvoje skautská vedoucí, že nemáte na výpravě mapu?“

Nicméně jsme vyrazily a cesta to byla pěkná. Potěšila nás např. točená zmrzlina v Osečné, krásná stezka lesem nebo výhled do půvabné ladovské krajiny (zrající obilí, pahorky s kostelíkem, modrá obloha). Vůbec nevím, jak se to stalo, ale dost dlouhou část cesty jsme trávily tím, že jsem holkám vyprávěla o třicetileté válce a tomu, co předcházelo a následovalo (ačkoliv o tom rozhodně nevím tolik, abych mohla tvrdit některé věci s jistotou). Také svačina s výhledem na Ještěd stála za to.

Na tomhle výletě jsme vlastně byly trochu lehkovážné a nějak jsme předpokládaly, že se leccos vyřeší samo, takže jsme se např. moc netrápily tím, v kolik tam vlastně dojdeme, nebo jak to bude se zpáteční cestou, pokud bychom nestihly nějaký autobus.

Teď mi také došlo, že jsem zapomněla zmínit jednu Kátinu důležitou vlastnost – sice razí zásadu „To vyřeší budoucí Káťa“, takže plánování nijak nepřehání, ale na druhou stranu jen z náznaku sebemenší komplikace hned vymyslí děsivý příběh, co se nám asi stane, a uplatňuje svoje kverulantské nadání, které se ostatně už dostatečně projevilo loni v Adršpachu. Ohledně Ještědu šlo neustále o debaty, zda tam dojdeme a jestli náhodou červená, které se držíme, nevede až nahoru na vrchol, a ne dolů pod lanovku. Touhle obavou se nejhlasitěji zabývala Mirča, ale my jsme ji uklidňovaly, že zbývajících šest kilometrů určitě nemůže vést až nahoru, že to určitě vede pod Ještěd – k lanovce. No prostě jsme se rozhodly naše přání povýšit na skutečnost, kdežto Mirča se držela svých správných realistických instinktů.

Ostatně Mirča o několik zoufale udýchaných a upocených kilometrů později: „Moje idea – počkám pod lanovkou – se změnila na – lezu na Ještěd!“ Ale už nějak nebyla možnost se vrátit. Při té příležitosti dostala Evička, která se pro chůzi do vrchů snad narodila, pár nelichotivých přezdívek, jako např. Evizna nebo Evan. Ale to z holek hovořila jen pustá závist. Já přezdívky netvořila, měla jsem dost práce s prostým dýcháním :-).  

Nevím tedy, jak se to povedlo, ale nakonec jsme polomrtvé na Ještěd (1024 metrů, pokud jste nedávali při zemáku pozor) opravdu vylezly. Tam jsme si pak daly nejen zaslouženou vrcholovou čokoládu s výhledem, ale také pití a párek v rohlíku s pěknou vysokohorskou přirážkou. Ale jinak – byl nádherný večer, sluníčko a opravdu překrásný výhled všude do kraje.

Na pěší cestu z Ještědu už nám rozhodně nezbyl čas, takže jsme se rozhodly sjet dolů lanovkou. Jen opravdoví borci jdou totiž do kopce pěšky a dolů se vezou. Pod Ještědem jsme chtěly chytit (jak příznačné slovo!) poslední autobus, který by nás dovezl zpět do Hamru.

První část plánu „svézt se lanovkou“ se zadrhla na tom, že k ní vedla opravdu dlouhá fronta a evidentně jsme stály na poslední dnešní sjezd. Do kabiny jsme se posléze podle předpokladů opravdu všichni nenarvali. Ale panika vlastně nebyla na místě, protože kdyby už kabina nepřijela, uvízlo by jim na Ještědu až příliš velké množství turistů, což evidentně nechtěli. Užily jsme si díky tomu o chvíli později rychlý a elegantní sjezd dolů. Pod lanovkou se nám dokonce podařilo najít i zastávku autobusu s jízdním řádem, který potvrzoval, že autobus opravdu přijede. Jen škoda, že zastávka byla umístěna jen na jedné straně silnice a navíc v zatáčce, nebyly jsme si tedy jisté, že stojíme dobře. Autobusák nás nicméně nemohl přehlédnout – mývalí trička zářila na dálku. A představte si, přestože jsme na něj mávaly, nepovažoval telefonující pan řidič stejně za nutné zastavit.

Zůstaly jsme konsternovaně stát, protože jsme tomu tak úplně nevěřily. Jen Mirča bohorovně pronesla: „No a je pryč!“ Káťa naopak s jistotou tvrdila, že se otočí a vrátí se pro nás. Když už pak bylo jasné, že se nikdo vracet nebude, poslední večerní autobus nám odjel a jsme tak třicet kilometrů od kempu, rozzářily se Kátě opět oči nadšením. Dobrodružství! Evce naopak ztvrdly rysy a bylo jasné, že pokud to bude na ní, tak tenhle autobusák titul řidiče roku rozhodně nezíská. Velitelským hlasem pak poručila: „Luci, papír!“ Neodvážila jsem se odporovat :-). Evka naškrábala na papír Hamr, a abychom potrestaly pana řidiče autobusu, pustily jsme se do stopování, což byl ostatně nejlepší nápad, jak se odsud dostat. Pokud si snad myslíte, že večer pod Ještědem (potřebovaly jsme navíc stopnout někoho nahoru do hor, ne dolů do Liberce a civilizace) a na velmi málo frekventované silnici mají čtyři holky v mývalích tílkách celkem smůlu, tak překvapivě nemáte pravdu. Sotva jsme si stouply k silnici a vytasily své mývaly (abychom podještědské ujistily, že nejsme masové vražedkyně z hororových příběhů, ale spíše děvčata v nesnázích), pronesla Evka, že stopování je pouze o dostatku vůle – když si řeknete, že auto zastaví, tak zastaví. Sotva to dořekla, jelo a zastavilo první auto. Mirča, která si do té chvíle myslela, že se stopováním jen žertujeme, se sama divila, jaktože se najednou opravdu ocitla uvnitř vozu. Sympatický pán jedoucí z práce nás vyvezl celou cestu do hor a vyložil nás na půlce cesty ke kempu. Vzdálenost se teď zkrátila na 14 kilometrů, což už bylo mnohem lepší, přestože se blížila tma a začínalo pršet. Naše hlavní stopařky Evka s Káťou pokračovaly v mávání na dalších pár aut. Na téhle silnici byl naštěstí provoz větší. Jedno z těch aut, co nás minulo, jsme potkaly o kousíček dál znovu. Jeho řidič tam na nás totiž čekal a dovezl nás z vlastní vůle nejen až do Hamru, i když chtěl původně zastavit dřív, ale dokonce až k vjezdu do kempu. Hodní podještědští lidé! Ve finále jsme byly v kempu rychleji, než kdybychom jely autobusem. Zoufalá situace (vidina nocování pod Ještědem) si prostě žádá zoufalé činy, ale jinak, děti, se stopováním radši opatrně :-). Anebo jedině s mývaly na tričku!

(Káťa to hned nadšeně popsala Rádě v SMS, ale ta jí odpověděla, že kecá, protože Lucka by přece nikdy nestopovala... Co by za tuhle pověst Mirek Dušín dal!)

Po rizotu jsme si v kempu užily chvilku dobrodružného nabíjení telefonů. Abych to vysvětlila – protože se tu platilo úplně za všechno, vymysleli čeští kempaři, že místo erární rychlovarné konvice v kuchyňce použijí zadarmo svoje konvice a venkovní zásuvky. Mělo to jediný výsledek – skoro všechny zásuvky rázem přestaly fungovat (ať už to nějak vypadlo, nebo je spíš správci kempu za trest vypnuli). Jediná zbylá funkční zásuvka byla naprosto blbě umístěná, takže se vybité mobily jak oběšenci houpaly na nabíjecích šňůrách nad záchodovými dlaždičkami. Navíc nebyla moc možnost mobil hlídat, pokud jste u něj nechtěli držet vartu jako hradní stráž. Ale dobře to dopadlo, v tomhle kempu se evidentně nekrade.

Po večeři jsme chtěly posedět v jednom z místních restauračních zařízení. Vybrat jsme si mohly U Pupana a Na Klondiku. Pupan byl k našemu zklamání obsazený, takže jsme vyrazily do celkem prázdného Klondiku. Výběr tam sice moc nebyl a místo objednaného hruškového džusu jsme dostaly jablkový, ale jinak jsme si pěkně poseděly na mokrých venkovních lavičkách, které si Evka obložila důmyslnou protivodní zábranou z pivních tácků. Hrály jsme karty, jedly brambůrky a Káťa nám celou dobu slibovala kouzlo, které si až teď uvědomuju, že vůbec neukázala. Mirča zas bůhvíkde vyštrachala německé slovo Bescherung (nadílka) a neustále nás s ním oslňovala. Pak se ale vedle nás usadila skupinka s dost opilým mladíkem, který projevoval touhu plést se nám do hry a i jinak se kamarádit. Evka na to konto vyskočila a šla dovnitř, že jako radši zaplatíme a půjdeme, než přijdeme k úrazu. Jenže její rychlé vyskočení spíš vyznělo tak, že si jde na mladíka dovnitř stěžovat, takže to vypadalo, že se možná v dnešním dobrodružném dni připleteme ještě do rvačky :-). To sice trochu přeháním, ale i tak jsme byly rády, že jsme nechaly společensky unaveného mladíka za zády a uklidily se do stanů. Kdybychom se ale domnívaly, že alespoň poslední noc bude klidná, tak bychom se opět mýlily, protože další řvouni (a nic bych za to nedala, že to byla partička z Klondiku) se během noci nějak pohádali a dost dlouho řešili, že teda zítra ráno už je tu nikdo neuvidí. Bohužel kecali a místo odjezdu usnuli ve společném altánku, což nám zabránilo dát si tam ráno snídani.

Neděle 11. srpna 2013

Stany jsme sice měly hned vedle sebe, ale i tak Mirča, která měla na starosti ranní buzení, Evku z vedlejšího stanu radši prozvonila. Evka jí na to odpověděla: „Šup, šup, vstávat a cvičit a vařit kaši!“ Když už jsme totiž s sebou tu krupičku doteď táhly, ať se alespoň využije. Do slavných kempových mincovníků (za snídani a mytí nádobí) tak padly naše poslední dvacky.

My s Káťou jsme se zatím prostřídaly v cestě na nákup k Pupanovi a balení a uklízení. Ve svornosti jsme pak na přiměřeně mokré trávě pojedly kaši z jednoho hrnce a dorazily se nějakou tou houskou. Pak už zbývalo jen sbalit stany a strávit poslední hodinu U Pupana (konečně tam bylo volno!) na kafi a nějaké té dobrotě. A jako obvykle – Bang nesměl chybět.

Dál nás už čekala jen cesta na autobus, který jsme tentokrát byly připravené zastavit i vlastním tělem, což naštěstí nebylo potřeba. S holkama jsme se pak rozdělily. Já měla sraz s rodinou, zatímco ony si ještě užily další dobrodružství s vyprodanými autobusovými lístky. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a do Prahy i domů se šťastně dostaly.

Tohle putování bylo opět parádní a po loňském Adršpachu a letošním Bezdězsku a Podralsku můžu všem různé kouty naší republiky jen a jen doporučit. Ačkoliv záleží samozřejmě taky na tom, kdo vám dělá mývalí společníky. Sedmikrásky jsou v tomhle prostě nepřekonatelné! Pokud se mi ještě podaří zbavit je jejich bangové závislosti (uvažuju o nějaké terapii, aby to alespoň snížily na pár her denně), nebudou mít výpravy s nimi už vůbec žádnou chybu :-).

Těším se, kam vyrazíme příště, a zase někdy na přečtenou, Lucka.

P. S. Upřímně – pokud jste to náhodou dočetli až sem, máte můj hluboký respekt a rozhodně se už nemusíte bát přečíst si pár spisů Jiráska! A, Sedmičky, k tomuhle eposu jste mě donutily, takže jsem moc zvědavá, která to dočtete až sem! Uděláme si malý test – kdo dočetl až sem (a nepřeskočil na konec!), napíše mi na FB do skupiny své oblíbené roční období ;-).