Gepardí výprava
Dne 25.10.2008 jsme se s Gepardama vypravili na výpravu za zábavou. Sešli jsme se ve 14:00 hod před klubovnou. Když už jsme byli tak nějak všichni, nabídla nám paní Maříková s paní Pluhařovou, že nám odvezou batohy a spacáky rovnou na místo a to jest k šachovnici. Po dlouhém rozmýšlení a domlouvání jsme mohli vyrazit na takovou spíše procházku (bez batohů). Cestou kluky velmi zaujalo létající letadlo, které dělalo různé obraty a přemety, poté jsme obdivovali stádo srnek, které se pásly na louce a pak už se kluci jen ptali, kdy budeme na místě. Mezitím jsme došli na staré tábořiště u Chaloupek, kde jsme si zahráli nějaké ty hry, nabrali sílu a šli dál!
Po cestě si kluci pískali na trávu a ti, co to neuměli, se to pokoušeli naučit pod vedením Hanze. Nakonec jsme si po cestě pěkně popovídali a ani jsme se nenadáli a už byli na místě. Kluci si sedli a začali hodovat s tak velikou radostí, že už se nikam nepůjde (to totiž ještě nevěděli, že půjdeme k Novotným pro klíče). Když jsme jim to oznámili, už s menším nadšením jsme se vydali na cestu s otázkami typu: ,,A to jako jdeme až do Višňový?" Nakonec byli rádi, že jsme šli takový kousek! Pak jsme se vrátili, zabydleli, dali pokyny a šli nanosit dříví na oheň, abychom si mohli uvařit tak skvělou večeři a to čínu. Mezitím co jsem já s Hanzem a některými kluky vařila tu čínu, zbytek kluků se zabavil tím, že si vyráběli lodičky z listů a klacíků. Když už byla večeře hotová, seběhla se ta smečka hladových vlků a začalo se jíst! Všichni měli tak velký hlad, že po několika minutách jsme s Hanzem praskali ve švech. No jo no, oči by jedly ale břicho nemůže! Ale co se mě a Hanze týče, u nás dvou by už nejedly ani ty oči!
Po večeři nám kluci s radostí oznámili, že chtějí spát! Tudíž jsme je uložili, zazpívali jim večerku a vysvětlili, že po večerce se už nemluví. Kluci si asi mysleli, že si děláme srandu a začali pěkně zlobit. Poté jsem jim oznámila, že naše cesta ještě není u konce a že by bylo dobré, kdyby spali a ti, kterým se spát nechce, si mohou dát pár koleček kolem šachovnice (věřte nebo ne, ono to opravdu fungovalo). Pak už jen sladce spali. My mezitím zavolali Marcelce, aby nám přijela asistovat na noční akci, a abychom klukům neřekli, že je tady jen Macek, ať se nebojí, řekli jsme jim, že je to polární žena. Asi v půl desáté jsme zatopili (díky tomu, že nám Koumák dovezl bombu), a kluky probudili! Nikomu se z vyhřátého spacáku nechtělo, ale nakonec všichni vstali, sedli k topení a zase pomalu usínali. Tak abychom se trochu pohli z místa, vyvedli jsme je za polární ženou, která jim ještě jednou vysvětlila, že po večerce už se nemá mluvit, a mohlo se jít zase spát!
Když už všichni usnuli, ani jsme se nenadáli a bylo ráno. Když už byli všichni vzhůru, dali jsme si k snídani Hanzův skvělý perník a pak jsme museli jít uklízet. Po úklidu jsme si zahráli nějaké hry a pak si šli kluci hrát na závodní motorky. Běhali dokolečka a závodili spolu. Bylo velmi zábavné je pozorovat. Do konce výpravy zbývala poslední hodinka a půl když nám po dlouhodobém napomínání přišel Kubík oznámit velmi zajímavou větu: ,,Spadnul jsem do potoka." Nic jiného nezbývalo, než ho dát celého usušit a zavolat jeho mamince! Mezitím co se Kubík sušil, si jako na potvoru Jéňa přiškvařil kalhoty! To už ale přijely paní Cimrmanová s paní Pluhařovou pro batohy a Kubíka mamka. Všechno jsme to vyřídili a mohli vyrazit na cestu domů. Po cestě si kluci zazpívali šenkýřku, zahráli si slovní kopanou a už jsme byli ve Višňové před naší klubovnou. Tam už čekaly maminky, děti jsme jim předali a byli rádi, že to nakonec všechno dobře dopadlo.
Míša
