Jak stavíme tábor II.

Posledně jsem psal o stanech, podsadách a velkých stavbách na táboře, ale vůbec jsem se nezmínil o tábořišti.To je zcela zásadní položkou v každém táboření a tak si o něm trochu povíme.

První tábor višňovského oddílu byl v roce 1991 v Prosenické Lhotě u Sedlčan, v budově bývalé školy. Tj. jednalo se o tábor se zděnou budovou a stany v jejím okolí. Pro náš oddíl to byla první zkušenost s tábořením a tak varianta zděného objektu skýtala možnost poslední záchrany a většího zabezpečení.

Před druhým táborem jsme vyrobili podsady pro jehlany: jehlanových plachet máme půjčeno od střediska dostatek. Ty jsme převezli na naše první “pořádné” tábořiště na Drahách u Smolotel (resp. mezi obcemi Smolotely a Dalskabáty: každý jistě zná známou pohádku Jana Drdy, který byl s příbramským okresem výrazně spjat). Tábořiště to bylo obepjaté lesem ze tří stran a velkou loukou z východu, takže celý den nám pěkně svítilo sluníčko a vytvářelo tu správnou pohodu.

Dopravu na tábořiště jsme provedli zapůjčením autobusu od višňovských fotbalistů, takže jsme na tábor přijeli najednou a plně vybaveni.

Důležitou ingrediencí správného tábořiště je voda: jednak hned v táboře byl potok, používaný na mytí a užitkovou vodu, pitnou vodu jsme brali na Drahách, jenom voda na koupání byla trochu vzdálenější: obvykle nám cesta k rybníku u Pečiček hodinu a to v době poledního žáru nebylo zvláště příjemné, ale ne nepřekonatelné.

Na druhou stranu nám tábořiště poskytlo možnost výletů na Orlickou přehradu a v neposlední řadě i na velkou Smolotelskou pouť v polovině července, neboť Smolotely leží přímo pod Makovou horou, známým mariánským poutním místem.

V roce 1995 najednou z ničehonic možnost půjčení tábořiště skončila a urychlené hledání nového dalo vzniknout tábořišti u Chaloupek u Ouběnic, našemu legendárnímu.

Kdo četl trochu o našem oddíle, jistě už pochopil, že Chaloupky jsou vlastně necelé dva kilometry od Višňové a tudíž že jsme vlastně tábořili doma: ano, je to tak.

Tábořiště bylo v rohu louky ze západu chráněné lesem a z dalších stran polem a loukou, takže jsme také netrpěli nedostatkem slunečního svitu, ani nedostatkem proudící vody.

Jisté nedostatky v odloučenosti od známých míst a od domova jsme obratem převedly do výhod: nejenom že jsme se mohli spolehnout na podporu našich rodičů a podporu z domova, ale mohli jsme využít i různých objektů a zařízení v blízkém okolí, což dodalo zvláště nočním akcím na dobrodružnosti: třeba nepoužívaný motoristický areál v Ouběnicích nám několikrát sloužil jako místo nočních her.

První pozitivní výhoda byla ale v bližším přístupu ke koupání: doba k rybníku na Chaloupkách se zmenšila na výhodných 20 minut. Další výhoda byla při stavbě tábora: ve středu před táborem jsme odpoledne navezli několika cestami traktoru podsady a pak mohli jsme denně od čtvrtka dojíždět na stavbu tábora z domova a bez většího stresu jej připravit na slavnostní zahájení v neděli, při příležitostném zapomenutí nějakých potřeb je rychle sehnat doma a rychle zase pokračovat.

I při těchto výhodách se ukázalo, že je nutná změna. Janina s Mudrcem byli předloni na vůdcovském kurzu a tam navázali kontakt s pražským dívčím oddílem, který měl tábořiště nedaleko Slovanské Lhoty a protože loni neměli dostatek členek k vlastnímu táboru, rádi jsme si od nich tábořiště půjčili.

Zatím jsme tam měli tábor pouze jednou a nejspíše je ještě příliž brzy na jeho hodnocení, ale každopádně máme z něho spousty zážitků, které byly místem určitě ovlivněny.

Teď si uvědomuji, že téma táborořiště jsem zdaleka nevyčerpal, ale další kousek si přečtete v příštích částech.