Indiánský tábor 2018

Byla neděle 1. 7. 2018, když se sešli badatelé z celého světa před klubovnou višňovských skautů, odkud měli vyrazit na vědeckou výpravu a kde na ně čekal vedoucí expedice. Při předávání a ujasňování posledních informací se však v jejich blízkosti vyskytl velice neobvyklý úkaz, který je zavedl trochu jinam.

Objevila se zde totiž skupina indiánů, kterou prostě nešlo neprozkoumat. Vedoucí expedice tedy zavelel k jejich sledování. Hned při prvním pozorování měli možnost zhlédnout pár z nejznámějších rituálů, a sice uzavírání pokrevního bratrství, rozkřesání ohně a ohňový tanec.

Indiáni během rituálů zjistili, že jim kovbojové ukradli koně a nemají se tedy jak dostat zpět ke svému kmeni. Vedoucího badatelů naštěstí napadlo, že by mohli indiánům pomoci a odvézt je na jejich tábořiště výměnou za to, že je naučí některé indiánské dovednosti. Rudochům se však tento nápad moc nezamlouval, jelikož měli strach, že badatelé jsou kovbojové. Po krátké poradě se však dohodli, že podrobí badatele zkoušce, kterou by žádný kovboj nikdy nezvládl.

Nejprve museli badatelé i se svými rodiči rozdělat oheň, což zvládli levou zadní. Následovala trochu lehčí disciplína, a sice rituální tanec kolem ohně. Celou zkoušku zakončila střelba z luku. Badatelé i jejich rodiče vše zvládli na jedničku, a tak indiáni souhlasili, že je mohou odvézt k jejich kmeni a poznat některé z tamních zvyklostí.

Po příjezdu na tábořiště byli badatelé přivítáni a byly jim přiděleny jejich vlastní vigvamy, ve kterých strávili celý pobyt. Zabydlení netrvalo dlouho, a tak jsme večer po krátkém tanci a setkání s náčelníkem byli označeni bojovými barvami jako čekatelé na přijetí do kmene.

První noc byla sice ledová, ale utekla jako voda a bylo tady pondělní ráno. Badatelé byli natěšeni na lov a boje, ale na to bylo ještě brzy. Nejprve bylo zapotřebí zkrášlit sebe a své vigvamy, aby nám pomáhali dobří duchové. Celé dopoledne tedy bylo věnováno výrobě doplňků, jako jsou třeba lapače snů, nebo náhrdelníky. Odpoledne byli všichni rozděleni do družin a každá družina měla svůj vlastní program.

V úterý dopoledne se pokračovalo ve stejném duchu jako na konci pondělního odpoledne. Odpoledne však přišla první velká zkouška a sice získání kmenových rolí. Každý čekatel musí získat svou roli v kmeni, protože každý přeci musí něco dělat. Z některých badatelů se stali strážci ohně, sběrači, lovci, šamanovi učni, indiánské babičky nebo dokonce zástupci náčelníka.

V úterý večer přišla nejoblíbenější, nejnebezpečnější a již několikrát zakázaná hra. Ano, zasvěcené osoby již poznaly, že se jednalo o Vágnera. Tato naprosto brutální hra si zatím pokaždé vyžádala zranění. Je však takovou výzvou, že má stále své hráče, kteří věří tomu, že její prokletí zlomí. Do této hry vstupují lidé pouze na vlastní nebezpečí, protože nikdo nemůže zaručit, že se při ní nic nestane. Z počátku bylo několik lehkých pádů, ale s tím se Vágneři nechtěli spokojit, a tak začali přitvrzovat. Když byli na vrcholu svého umu, komické a často bolestivé pády začaly přibývat. Boty létaly všude vzduchem, hráči leželi na zemi, nakonec však letos kromě pár modřin a popálenin od lana k žádnému zranění nedošlo. Pomalu se asi začaly projevovat indiánské dovednosti.

Po náročném a život ohrožujícím programu opět přišla noc, která byla ještě studenější než ta předchozí, ale i to jsme zvládli.

Ve středu ráno k nám zavítala návštěva. Přijelo k nám 5 dětí z azylového domu z Prahy, aby poznaly, jak to chodí na táboře. Těmto členům byly také přiděleny vigvamy a byli zapojeni do běžného programu s ostatními členy.

Středeční dopoledne se stalo stavebním a badatelé si zahráli na architekty při stavbě vlastních osad. Nic však nebylo zadarmo. Každý kus stavebního materiálu si musely týmy tvrdě vybojovat proti ostatním. Nakonec byly všechny osady postaveny podle pravidel a mohlo se přejít dále.

Ve středu odpoledne došlo k první cvičné bitvě. Badatelé byli rozděleni do 2 skupin, které se utkaly v několika dílčích bitvách. Nejprve se jednalo o bitvu Hutututu, ve které záleží hlavně na tom, na jak dlouho kdo zadrží dech. Následovala bitva o kmenovou vlajku. Nakonec přišla vodní bitva, která měla 2 části. Ta první spočívala v tom, že každý tým si musel donést dostatek vody od řeky a naplnit si vodní balónky. Druhá část už je jasná, namočit všechny ostatní. Po bitvách přišel klidný večer zakončený ohněm.

Čtvrtek dopoledne patřil kreativitě a improvizaci. Badatelé totiž poznali trochu historii kmene a následně divadelně ztvárňovali indiánské legendy, aby rozveselili smutného Hiawathu. Všem se divadlo velice podařilo, a tak byl Hiawatha opět veselý.

Ve čtvrtek odpoledne jsme měli možnost zhlédnout úžasnou přednášku a ukázku vodních záchranářů, vyzkoušet si jejich pomůcky používané při záchraně tonoucích, prohlédnou si jejich člun, a nakonec si i zasoutěžit v hodu záchranného balónu k tonoucímu. Bohužel nám přednášku přerušil o něco dříve déšť, a tak se musela ukončit předčasně a my jsme se museli přesunout zpět do tábora, kde na nás čekala večeře.

V pátek ráno nás opustila návštěva a celý den patřil družinovým etapám. Zde mohu trochu popsat, jak se Gepardi neohroženě plavili na rozbouřené řece. Po snídani jsme si sbalili nejnutnější věci potřebné k přežití do odpoledne a vyrazili jsme na dlouhou túru. Dorazili jsme na místo, na kterém byl dostatek dřeva, a tak jsme začali stavět vor. Plavidlo se zdálo dosti bytelné a nepotopitelné, což se nám bohužel později vyvrátilo. Již po nastoupení prvního člena posádky bylo jasné, že suší se na druhý břeh určitě nedostaneme. Vor začal zvolna klesat pod hladinu. Po nastoupení celé posádky jsme seděli půl metru pod hladinou, a tak jsme se rozhodli, že jeden z důstojníků půjde po břehu a ponese cennosti. Vypluli jsme a všechna okolní plavidla nás s respektem zdravila. Po chvíli se však v rozbouřené řece začalo něco povolovat a my jsme ztratili 1 nosnou kládu, což se zprvu nezdálo jako velký problém. Problém to ale byl. Postupně se nám rozpadl celý vor a ke břehu jsme dotáhli už jen jeho trosky. Plavbu po divoké řece jsme naštěstí všichni přežili a těšili jsme se na další den.

V sobotu ráno přišel mírný zvrat. Ze svého vigvamu vylezl jeden z nejstarších indiánů, který očividně neměl úplně dobrou náladu. Vypadal, jako by ho něco strašně vyděsilo, ale ani on sám nedokázal říci, co. Z jeho zmateného povídání jsme však pochopili, že se v sobotu má stát něco, co se děje jednou za strašně dlouhou dobu, a tak si to nikdo nepamatuje. Naštěstí si indián vzpomněl, že jeho předchůdci o tomto úkazu věděli a někde poschovávali zašifrované informace k tomuto úkazu. Vydali jsme se tedy tyto informace hledat. Cesta to byla dlouhá a čekaly na nás různé překážky, ale všechny části jsme nakonec získali a šifru rozluštili. Stálo v ní, že v tuto noc přichází do tábora duchové a vlci, kteří všechny, co se zde nacházejí, roztrhají. Rozhodli jsme tedy neriskovat a opustili jsme na celou noc tábor. Rozhodnutí to bylo správné, protože celou noc se odtamtud ozývaly děsivé zvuky a pobíhaly tam divné bílé postavy, ze kterých šel opravdu strach. K ránu všechno ustalo a my jsme se mohli vrátit.

Celá neděle opět patřila družinám. Většina rádců zvolila v tento den nenáročný a užívací program, aby všichni účastníci zregenerovali po náročném dni a byli připraveni na dny následující. Jen Gepardi strávili celé odpoledne v kuchyni, aby připravili večeři. Byly sice jen pomazánky, ale byly to zřejmě ty nejlepší pomazánky v historii oddílu.

V pondělí dopoledne nás konečně domorodci pustili k lovu. Šli jsme na bizony, kteří byli zřejmě chytřejší než všechna ostatní zvířata, a tak se nám schovávali, jak jen to šlo. Někteří si od nás drželi odstup, jiní lezli na stromy, a dokonce se nám jich pár schovalo i pod vodu. Nic nás nezastavilo a nalovili jsme tolik bizonů, že je budou indiáni jíst ještě za rok. Odpoledne opět patřilo družinám. Některé družiny měly opravdu náročný indiánský program. To už se ale netýkalo Pampelišek a Gepardů, kteří se začali připravovat na slib.

V pondělí nás ještě čekala jedna z nejmagičtějších nocí, a tak náčelník se šamanem rozhodli, že je vhodná chvíle na přijetí nových členů kmene. Všichni jsme chodili za svitu měsíce a světlušek na místo, kde došlo k rituálu proměny. Všichni jsme se napili krve obětí a tím se z nás stali indiáni. Mladší indiáni šli ihned po obřadu spát, ale ti starší museli ještě získat alespoň trochu znalostí o kmeni, a tak pokračovali v cestě, aby spočítali skalpy indiánských obětí. Po přepočítání šli také spát.

Úterní dopoledne patřilo opět družinám, přípravám ke slibu a hlavně tvorbě pagody na slibový oheň. Odpoledne byl bohužel program zrušen, protože začalo opravdu intenzivně pršet a přišla bouřka.

Večer přišel pro mnohé jeden z nejsilnějších okamžiků skautského života. Čekal nás totiž slibový oheň, u kterého jsme mezi sebe přijali 1 nové vlče, 2 skauty a 5 skautek. Pro ně to byl opravdu silný okamžik, jako pro každého, kdo se stává skautem, ale myslím si, že ještě silnější to bylo pro nás – jejich rádce, a to hlavně proto, že jsme si uvědomovali, že jsme naše malé děti doprovodili od absolutního začátku ve skautu až k tomuto okamžiku, kdy se z nich stali skauti a z některých i noví rádci. Už to tedy nebudou naše děti, ale naši bratři a sestry, kteří budou mít své děti.

Po zřejmě nejdelším a nejlepším večeru jsme se přesunuli do spacáků, kde někteří strávili svou poslední táborovou noc.

Ve středu dopoledne už probíhaly přípravy na odjezd mladších členů a na večer s rodiči. Celé tábořiště se muselo uklidit, vyzdobit a celkově zkrášlit, aby si rodiče mysleli, že v takovémto prostředí byly děti celou dobu. Ne, samozřejmě, že to je vtip. Děti byly celou dobu v super prostředí.

A už to přišlo. Začali přijíždět první rodiče a v tu ránu děti zapomněly na své rádce, se kterými trávily 24 hodin denně, a už tam pro ně byla jenom maminka. Večer s rodiči se celkem vydařil a děti nás opustily. Na táboře už zůstali jen ti, kteří se nebojí smrti a utrpení, které je možná v posledních dnech čeká. O to víc mě zaráželo, když se každou chvíli ozývalo áááááá pomóóóc pavouk (kobylka, mravenec, brouk atd. :-D). To bych od lidí, co se nebojí smrti a utrpení nečekal.

Ihned ve středu večer přišlo překvapení. Museli jsme si sbalit věci a odejít z tábora. Noc jsme strávili na plachtě pod širým nebem a mysleli jsme si, že se pěkně vyspíme. Omyl!!!!! Ve 2:36 Nás vzbudila hlasitá hudba Šakaron Makaron a kolem nás byli šílenci, kteří nás donutili, abychom s nimi na tento song tancovali. Poté, co ta hrůza skončila jsme dostali povel ke spánku. To naštěstí vydrželo až do rána, kdy nás probudila příjemná havajská hudba. Ano dostali jsme se na Havaj, kde jsme měli úžasné dopoledne plné jídla a zábavy. Po tak úžasném dopoledni nikdo nečekal to, co přišlo odpoledne. Byl to první úsek tábora, ve kterém se zapotili úplně všichni, a nakonec jsme si to i přes pár nejasností v pravidlech a několik neshod ohromně užili.

V noci byl klid a navíc nás čekalo kreativní dopoledne, během kterého jsme se zúčastnili soutěže Postav si svůj vigvam. Tuto soutěž všichni pojali velice originálně, a tak jsme měli možnost zhlédnout obývací pokoj s domácím mazlíčkem nebo koupelnu s čarodějnicí.

Odpoledne pokračovalo v podobném duchu, jen už z nás nebyli architekti, ale herci, kteří měli nejrůznější úkoly. Například jsme museli vytvořit a zahrát otravnou reklamu na várnice, vtipnou reklamu na stožár nebo teleshopping s Horstem na oheň. Tento program si všichni náležitě užili.

A už jsme se dostali k poslednímu dni, během kterého mohl být nějaký program. Ten začal opravdu drsně. Ihned po probuzení jsme byli seřazeni do řady a donuceni si kleknou se zavřenýma očima na zem. V tom přišel šok. Na hlavu se nám cosi vysypalo a ještě se to zalilo vodou, takže z toho byla nechutná kaše, která nešla dolů. Následně jsme byli rozděleni do 2 týmů a šli jsme soutěžit. Z počátku to vypadalo dosti jasně, když můj tým prohrával 4:0. Byli jsme ale hodně soutěživý tým se sportovním duchem, a i když nám trochu chyběla sportovní těla a kondice nakonec skončil stav 4:3, což pro nás byl obrovský úspěch.

Odpoledne už nás čekalo bourání tábora. Bylo nás málo, a tak jsme toho moc nestihli. Naštěstí v neděli ráno přijeli tažní koně v podobě nejoddanějších rodičů, kteří nám ohromně pomohli a všechno jsme zvládli docela rychle.

Tábor je tedy za námi, ale z úžasných zážitků a vzpomínek budeme čerpat ještě dlouho. Už se moc těšíme na příští rok, kde přibydou další.

Kubi