Tábor 2017 - Z pohádky do pohádky

Byl krásný letní den, když se začalo shlukovat před višňovskou klubovnou několik postaviček s kufry, na které možná někdo koukal jako na blázny, ale blázni to rozhodně nebyli, byli to višňovská vlčata a světlušky těšící se na to až vyrazí směrem na Smolotely a zahájí tábor 2017.

Před klubovnou už byla celkem početná skupina lidí, když přišli nóbl pánové s kufříky, kteří začali vyprávět něco o zakládání firem, z čehož jsme usoudili, že jde zřejmě o bohaté pány, vlastnící několik firem po světě. Po celkem dlouhém a docela nudném vyprávění nám konečně sdělili super zprávu a sice tu, že se s nimi můžeme vypravit na luxusní pobyt v soukromé vile.

Prostředek, který pro nás přijel sice moc luxusní nebyl, ale to neměnilo nic na tom, že jsme se všichni na cestu těšili. Naložili jsme tedy všechny věci do autobusu (zřejmě drahý veterán, který vlastnil jeden z pánů) a vyrazili na cestu. Cesta vedla téměř stejně jako minulý rok ke stroji času, což některé členy posádky trochu zneklidňovalo, ale pánové všechno uvedly na správnou míru, vila leží stejným směrem.

Projížděli jsme po lesní cestě k vile, když v tom jsme projeli zvláštní bránou a tím okamžikem jsme se přestali orientovat v čase i prostoru a ani hostitelé nevěděli co se děje a kde to jsme.

 Přijeli jsme na louku, kde bylo něco jako rozestavěná vesnička, kolem poletovali krásné slečny v dlouhých šatech a uprostřed vesničky stáli 2 divní pánové – jeden starý sešlý, ale očividně moudrý a ten druhý celý zelený, kapala mu voda z kabátku a oba pokuřovali fajfky. Dosti nejistí jsme vystoupili z autobusu a čekali co se bude dít.

Starý pán nám začal nadávat a vyhánět nás, my bychom rádi odjeli z toho divného místa a pokračovali po naší trase na dovolenou, ale cesta se za námi zavřela a nebylo úniku.

Po vlně nadávek a nenávisti jsme se konečně dozvěděli kde to jsme a co jsou zač ty zvláštní postavičky kolem. „My vás v pohádkové říši prostě nechceme“ Zamudroval starý pán a když jsme odpověděli že nevíme kudy kam a do pohádky jsme tedy rozhodně nechtěli, začal se omlouvat a konečně se taky představil. „Já jsem pohádkový dědeček a tady vedle mě stojí můj parťák Hastrman“ říká stařec. „A kdo jsou ty krásné tanečnice?“ zeptal se jeden za starších chlapců, „To jsou naše víly, ale dávejte si na ně pozor odpověděl Hastrman. Nakonec už jen dědeček prohlásil tady je rozestavěná vesnice po předchozích nápadnících našich víl, tak když si jí dostavíte, můžete tu zůstat, než si to s ním vyřídíte. Ale s kým? Ozvalo se z davu. Na to brzy přijdete sami, kdo vás sem dostal odpověděli téměř sborově pánové z pohádky a odešli.

Ten, kdo nevařil se pustil do stavby vesnice, což ale také nebylo tak jednoduché, protože sehnat v pohádce spolehlivého dodavatele materiálu není tak jednoduché a každý dodaný stavební díl se musel upravovat. Do večera se stavba bohužel nestihla, a tak naši chrabří a zdvořilí chlapci šli spát do tepee, aby dívky měli pohodlí ve stanech. Ráno se vesnice konečně dostavěla a po zabydlení za námi přišel opět dědeček s důležitou zprávou. Ten, kdo vás sem dostal žije nedaleko na kopci a má obrovskou moc, bohužel je to ale blázen a záporák, a tak nám tu jen škodí. Jmenuje se RAMPELNÍK. Vydáme se za ním a pokusíme se zjistit, co má za lubem.

Všichni jsme se tedy sebrali a šli za dědečkem. Najednou jsme zaslechli hrozivý smích, při kterém tuhla krev v žilách a poté jsme ho uviděli. Vypadal jako šílenec, skákal ze stromu na strom a poté co nás spatřil se nám začal vysmívat:“ jó tak dědek už je sem přived a napráskal mě, to ti nezapomenu dědku, škoda že vám to k ničemu není, že mě znáte, když knihu pohádek mám já, a i kdybyste jí dostali, což se vám nepovede, tak konce nikdy nezískáte.

Během rampelníkova projevu se ale našel statečný hoch, který knihu nepozorovaně sebral a donesl ji do vesnice, kde ji předal dědečkovi a ten si knihu pročetl a zjistil, že v ní chybí šťastné konce. Musíte ty konce získat, jinak se odsud nedostanete, a to by byla tragédie jak pro vás, tak i pro nás.

Tím začal nelítostný boj mezi záporáky z pohádek a našimi osadníky. Vypravovali jsme se do různých pohádek a snažili se je napravovat, aby končili šťastně. Postupně se do knihy doplnili skoro všechny konce, až na 3.

Dozvěděli jsme se, že 3 konce mají u sebe záporné pohádkové bytosti, které nám je vydají za splnění určitých úkolů. Byli to ale záporáci, a tak nebylo nic zadarmo. /koly bylo opravdu těžké, jako třeba rozdělat oheň křesadlem rychleji než Vládce pekel Lucifer, být s plným břichem rychlejší než vlk, nebo porazit čarodějnici v páce. Poté co jsme každého z nich alespoň jednou porazili jsme zjistili, že u sebe nemají jen šťastné konce, ale i ty špatné a ty dávají samozřejmě radši. Museli jsme proto plnit úkoly několikrát za sebou, a to bylo opravdu velice náročné. Konečně jsme záporáky o všechny konce obrali, a tak jsme je šli doplnit do pohádkové knihy. Něco ale nesedělo, měli jsme mít 3 konce, ale byli jen 2. Jak je to možné, vždyť už u sebe nikdo žádný neměl. V tu chvíli nám to došlo. Ten poslední konec u sebe musí mít Rampelník.

Všichni záporáci už zmizeli, a tak jsme se začali chystat na Rampelníka. Bylo nám sděleno, že určitě nebude bojovat beze zbraně, a tak jsme se také vyzbrojili. Papírové koule byli vždycky účinná zbraň a obzvláště ty tvrdé. Vyrazili jsme na louku, ze které jsme slyšeli řev a divné zvuky a opravdu tam byl, ale bohužel i s dalšími záporáky, a tak bylo jasné že bitva nebude jednoduchá.

Dohodli se pravidla a začala krvelačná bitva, několik osadníků bylo postřeleno a skoro i zabito, bitva byla opravdu dlouhá a záporáci měli zezačátku navrch, ale naštěstí jejich výhoda začala slábnout, až úplně zmizela a začali bitvu ovládat stateční osadníci, kteří už se opravdu chtěli dostat domů. Nakonec jsme zvítězili a dostali poslední šťastný konec, který jsme doplnili do knihy. Všechno se v říši vrátilo do původního stavu a kladné pohádkové bytosti nás pohostili na luxusní hostině, zato, že jsme jim pomohli porazit Rampelníka.

Luxusu jsme se dočkali, i když v mnohem menší formě, než nám bylo slíbeno, ale to nám vůbec nevadilo. Vrátili jsme se do světa lidí, užili jsme si slibový oheň ve tvaru draka a druhý den přijeli rodiče, kteří si všechny po společně stráveném večeru odvezli domů do bezpečí.

Osobně už se těším, kam nás osud zavane příští rok, ale doufám, že to nebude tak nebezpečné jako letos.

KUBI