Výprava do Brandýsa „pesimistickým“ pohledem Kuby

Výprava začala ve 2. Sraz byl ve Višňové. Já jsem měl školu až do půl druhé, takže jsem rovnou na Dobříši nasedl do autobusu. Jak už to u skautských výprav bývá, i na téhle muselo být špatné počasí… lilo jako z konve. Samozřejmě ostatní dny bylo krásně. Tak jsme jeli, jeli a pořád jeli autobusem až Na Knížecí, kde jsme přestoupili na metro, které nas dovezlo až na Černý most, tam jsme znovu přestoupili na autobus a s ním už jsme konečně dojeli do Brandýsa.

Bohužel v Brandýse jsme museli zhruba půl hodiny čekat na Mirču, než nakoupí… Nechápu, co jí na tom vzít 3 štrůdly, nějaké rohlíky a něco na večeři tak dlouho trvalo. V tomto dlooouhém čekání jsem si aspoň všiml, dvou divných lidí, kteří kradli z auta stěrače a koukali, jestli je náhodou někdo nesleduje (zřejmě největší zážitek z této výpravy…). No a potom co Mirča přišla, jsme se vydali do nedaleké skautské klubovny, kde jsem konečně ze sebe mohl sundat ten strašně težký batoh, který mi celou cestu ničil záda. Pak už se nedělo nic zajímavého… vybalili jsme si… večeře… nějaké hry… noc.

Vstávali jsme… nejsem si jistý, asi v osm. Nasnídali se a hned po snídani jsme se vydali na túru. Šli jsme podél Labe. Nevím, co k tomu mám víc napsat... Maximálně tak to, že jsme cestou získávali indície - já bych tomu spíš říkal papírky. Ty jsme získávali různými úkoly s tím, že byly tři skupiny a za každý úkol skupina mohla získat 1,2 nebo 3 papírky. Samozřejmě čím víc papírků, tím lepší. No a na těch papírcích bylo napsáno něco o smrti svatého Václava. Poté, co jsme přišli do klubovny, něco bylo, nepamatuji si co. Pak byla večeře a noc.

V neděli jsme si sbalili a vyrazili znovu do města k nějakému kostelu, kde všechny tři skupiny daly papírky dohromady a vznikl z toho příběh. Takže se nakonec ukázalo, že je úplně jedno, kolik papírků jsme měli. Nic by na tom nezměnilo, kdybychom žádné papírky neměli, nebo kdybychom jich měli miliardu... Když jsme se vrátili do klubovny, kde už jsme měli vše sbaleno, vzali jsme batoh a vyrazili směr autobus. Ten nás odvezl až do Prahy. V Praze jsme několik stanic jeli metrem, poté jsme nasedli do dalšího autobusu, který prostě nemohl jet přes Dobříš rovnou do Višňové, to by bylo moc jednoduché… Takže jsme dojeli až do Příbrami, kde jsme 40 minut znovu čekali na další autobus, který nás koonečně přepravil do Višňové… Už mě z toho ťukáni na klávesnici bolí ruce, takže tohle je asi konec.

Kuba