Sedmikrásky v Budějovicích aneb zpět na místě činu

Když jsme se v září rozhodovaly, kde uskutečníme letošní poslední sedmikrásčí výpravu, zvítězily České Budějovice jak nad lázeňskými městy, tak nad přírodou a celodenním chozením. Jedním důvodů, mimo naprosto skvělé klubovny, kde jsme nakonec ani nebyly, byl třeba i fakt, že právě v Budějovicích se Sedmikrásky zúčastnily Divadelní šestky v roce 2004. Dalo se tedy tušit, že nás čeká víkend plný nostalgie, zábavy a dobrého jídla.
  

Poté, co jsme se konečně shodly na termínu zbývalo vyřešit jediné - klubovnu. Měly jsme v merku jednu konkrétní, kterou jsme znaly už od loňských prázdnin, ale ta zrovna nebyla otevřená. Naštěstí jsme si s Ráďou vzpomněly, že jsme byly na Fonticulu s klukama právě z Budějic a bylo po problému, klubovna byla zařízená. Odjezd byl plánován na pátek 22. listopadu, ale vzhledem k nabitým sedmikrásčím kalendářům, jsme se sjížděly spíš postupně. Jako první dorazila Lucka, Ráďa a Nika. Nechaly se vyzvednout Teem na nádraží a vydaly se do klubovny. Holky a Tee se bavili hraním her a okolo desáté se všichni vydali zpátky na nádraží, vyzvednout Evku, která dorazila z Prahy. Co se dělo dál už nevím, páteční večer znám pouze z doslechu.
 

Mirča a já jsme se do Budějovic přesunuly jako poslední, tedy až v sobotu ráno. Vlak nás tam dovezl kolem jedenácté a světe div se, na nádraží nečekal žádný uvítací výbor. Sedmikrásky se totiž ještě hrabaly ze spacáků a snídaly, a proto jsme se s Boomy musely vydat do klubovny na vlastní pěst. Naštěstí je Lucka dobrá navigátorka i po telefonu (a i kdyby ne, cesta vedla prostě pořád rovně) a do klubovny jsme trefily úplně v pohodě. Nejspíš jako kompenzace za to, že nás nikdo nevyzvedl, nás čekala přímo královská snídaně. Vajíčka, párečky, zelenina, pečivo, máslo, paštika... prostě všechno, na co si vzpomenete. 

Po snídani jsme vyrazily do víru velkoměsta, všechny plny očekávání, protože na programu byla Lucky hra, podobná té v Brně, která nás vážně bavila. Na náměstí Lucka vylovila z tašky několik obálek, rozdělila nás do dvou skupin a mohly jsme začít. Prvním úkolem bylo doplnit si informace o Budějovicích. Mirča s Ráďou čerpaly z vědomostí lidí, které potkaly na ulici a já, Evka a Nika jsme zvolily průzkum a návštěvu knihkupectví, kde jsme se zeptaly ochotné paní prodavačky. Ukázalo se ale, že naše taktika byla o něco málo horší (a já mám takové podezření, že čtyři špatné odpovědi z pěti otázek, které jsme paní prodavačce položily, nám k vítězství rozhodně nepomohly), a tak v prvním kole zvítězila Ráďa a Mirča. Druhé kolo probíhalo ve stejných družstvech, ale ne proto, že bychom to tak chtěly my, ale chtěl to tak osud, protože se rozhodovalo pomocí losování. Úkolem bylo nakoupit co nejvíc potravin za 20kč. Potravin oba týmy nakoupily opravdu dost, ale dvojice měla o pár drobností víc. Kasou prošly i takové věci jako jedna miniaturní brambora, kulička hroznového vína nebo třeba pěticentimetrová hubeňoučká mrkev. Do třetího a nejdelšího kola se skupinky proházely. Ve trojici jsem byla já a Ráďa s Nikou, ve dvojici Evka s Boomy. Cílem bylo vyfotit se se všemožnými památkami v Budějkách, dát si co nejnetradičnější oběd a zjistit, kde se dá pořídit nejlevněji litr piva. Po splnění třetího úkolu už byla tma a zima, proto se Lucka rozhodla, že venku splníme už jen jeden, údajně velmi krátký. Z úkolíku na pět minutek, se stalo asi dvacetiminutové čekání, které jsme s Luckou absolvovaly na náměstí. Pak nás čekal už jen nákup a cesta do klubovny.
 

Teprve v Albertu jsem obejvila na kabátě kolíček s přáním hezkého dne. Ráďa mi vysvětlila, že to je hra, kterou jim ukázal Tee. Spočívá v tom, že roveři připínají ostatním kolíčky s nějakým milým nápisem a tím šíří dobrou náladu. Hra se nám zalíbila, a tak jsme v tom pokračovaly. 

V klubovně se Evka pustila do vaření véči a já s Boomy jsme byly zasvěceny do nové, prý bezvadné hry. A tak se Pirátské kostky staly novou všemi oblíbenou hrou. Večeře se nesla v duchu interních vtípků a specifického sedmikrásčího humoru. Naše žertování přerušil až příchod Toma, našeho dalšího známého z Fontikulu. Hned za Tomem dorazil Tee s Datlem, čímž započal náš herní večer. Došlo na Bang!, Kostky, Lovce noci, Cup Song, ale taky třeba na zmrzku. Když večer dávno přešel v noc, rozhodla se Nika, že chce hrát Agricolu a nasadila všechny páky, aby se tak stalo. A taky, že jo. Datel nás opuštěl kolem druhé ranní, ještě předtím ovšem stihl poškádlit spící Evku tím, že jí zamazal roztátou zmrzkou. Tee zůstal až do rána. Vstával však už před šestou, což pro nás byla ještě hluboká půlnoc.

  
V neděli jsme už jen vstaly, posnídaly a zabalily, dohrály poslední dvě kola hry (vymalovaly jsme obrázek a vymýšlely filmy, ve kterých hráli rodáci z Budějic) a Lucka vyhlásila celou soutěž. Vyhrála Evka, v těsném závěsu se umístily Ráďa s Boomy, bronzovou získala Nika a já, jako skoro celý herní večer, jsem získala místo poslední. Na rozloučenou jsme napsaly vzkaz, ve kterém děkujeme za azyl a Evka slibuje odplatu Datlovi, a pak už jsme vyrazily domů.
 
Výprava byla skvělá, jak už bývá naším zvykem. Boomy sice svého jména nedostála, za to Evka, která se ztratila cestou z Alberta (cesta pár set metrů dlouhá a stále rovně bez odboček) si svou přezdívku upevnila ještě víc. Rozhodně se těším na příště. 
 
Káťa