Ukrajina mýma očima

Přípravy před cestou a začátek putování – úterý

Blížilo se léto, což je čas tábora, ale také potáborového šnečího putování. Letos byla na programu Zakarpatská Ukrajina, místo velice zajímavé, i když některým rodičům možná trochu nahánějící strach. Kvůli různým okolnostem jsme se letos my Šneci pozoruhodně rozjeli do celého světa, a tak se ukrajinského dobrodružství zúčastnili „pouze“ Janina, Radek, Naďa a já – Lucka. Tedy co se skautů týče. Společně s námi jeli ještě Standa a Ruda (zkráceně Stanislav Rudolf) a Vendulka.

Nás sedm statečných se sešlo dvakrát na táboře a domlouvali jsme plán cesty a bojovou strategii, neboli – co kdo vezme, abychom se nepředřeli a zároveň netrpěli nedostatkem. Takže nakonec to vypadalo tak, že každý nesl něco ku společnému užívání a je to taktika, kterou nelze než doporučit. Jedna zubní pasta např. bohatě stačila (ačkoliv je pravda, že s hygienou jsme to moc nepřeháněli), stejně jako se osvědčilo rozporcovat stan na menší díly. Nesmíme zapomenou na poděkování Koumákovi, který nám vytiskl mapy, jež nám ostatní turisté i záviděli, půjčil nám GPS, naučil s ní kluky pracovat a i jinak nám ochotně radil a pomohl – třeba s úvahami čeho kolik vzít.

Tábor skončil a přiblížil se začátek putování – úterý 18. 7. 2006. Hodiny před cestou jsme hádám vesměs (já alespoň ano) strávili balením a vážením batohu. Nevím, jak chlapci, ale dámská část poměrně debatovala nad počtem oblečení a jiných nezbytností, které budeme téměř 14 dní tahat na zádech. A tak v bezradném postávání nad hromádkami oblečení a jídla příjemně uběhl den a přiblížil se večer a hodina našeho srazu v Ouběnicích.

Autobus společnosti Turismo, kterým jsme se měli dopravit do Košic, vyjel trochu později, než se čekalo, a tak jsme měli dost času na loučení s rodiči, připomenutí rodičovské štafety (která ovšem později tak úplně nefungovala) a na vyřešení záhady chybějícího deodorantu. Poslední pohled a zamávání a už jsme si to šinuli ku Praze a Brnu a Košicím vstříc novým zážitkům. Cestou jsme si pročítali internetové deníky z různých putování po Ukrajině, které vytiskl Standa. Trochu nás zarazilo, že snad ve všech případech těm lidem pršelo… Matně jsem si vzpomněla na své nedokonalé vybavení proti dešti a začala jsem se připravovat na nejhorší – tedy na 11 dní v mokru. Teď trochu předběhnu svůj deník, když prozradím, že nám až na malé výjimky vůbec nepršelo a vrátili jsme se dokonce opálení.

Jelikož cesta autobusem je dlouhá, krátili jsme si ji povídáním, sledováním videa (první film nebyl tak hrozný, zato ten druhý…) a pokusy usnout. Důležitou součástí naší cesty bylo pojídání svačiny – hlavně řízků. Dle Janininy propracované teorie byl nejlepší čas na řízky zásadně v magické časy jako např. 20:00, 20:02, 20:20 nebo 00:00. Uznávám, že v tuto dobu chutnaly znamenitě, ovšem nejsem si tak úplně jistá, jestli by náhodou nechutnaly stejně dobře třeba i ve 21:48

Den první – středa – ukrajinská doprava a nocleh u potoka

Hranice na Slovensko jsme přejeli kolem 1:30 a do Košic dorazili v 7:00. Zde jsme zakoupili lístky přímo do Užhorodu za 180 Sk a zbylý čas jsme využili moudře, tj. odskočili jsme si na předposlední luxusně normální toaletu. A pak už jsme postávali na nástupišti, pojídali vánočku a čekali. V 7:40 se vyjelo. V autobuse nebyl žádný nával a dalo se tam tedy i celkem příjemně vyspat. O zpestření cesty se postaral pan řidič, který nám rozdal jakési formuláře v angličtině a ruštině a nechal nás, ať se s tím popereme. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí jsme vyplnili jméno, příjmení, číslo pasu, cíl cesty apod. a doufali jsme, že to bude stačit. O další zpestření se postarala cestující, která nám směnila hřivny za dolary a eura, bohužel ovšem ne všem.
A to už se blížil náš cíl – Ukrajina. Pravda, na hranicích jsme si trochu postáli, ale zhruba po hodině a čtvrt jsme měli formality za sebou a ocitli jsme se na Ukrajině – v Užhorodu. Mám-li si vzpomenout na první dojem, vybavuje se mi jakási růžovo-fialová napodobenina zámku, která by se hodila někam do Disneylandu. Bohužel se mi nepodařilo zjistit účel této stavby, která si trůnila na běžné užhorodské ulici. Na rozhlížení nebylo zas tolik času, jelikož za malou chvilku jsme vystoupili na konečné – na autobusovém nádraží v Užhorodě. Bylo tam poměrně živo a hned nás odchytl nějaký pán nabízející svezení do Rachova. Než jsme se stačili rozkoukat, měli jsme batohy v autobuse a dvě hodiny času k dobru. Zatímco Radek s Vendulkou hlídali naše zavazadla a ochutnávali místní kopečkovou zmrzlinu, nás pět vyrazilo do budovy nádraží. Setkání s místními bylo pestré – ať už hovoříme o chlápkovi s naditou peněženkou, který nám vyměnil peníze (dokonce za výhodnější kurz než v autobuse), se Slovákem (chtěl si povídat, ale tajemná paní, o které bude řeč potom, nám to nějak nechtěla dovolit) nebo několika Čechy. Jednoznačně nejzajímavější bylo setkání s tajemnou neznámou, která vypadala, že má celý Užhorod na povel. Tak trochu se na nás nalepila a v podstatě nás donutila koupit lístky, sehnala nám odjezdy autobusů, hlídala nás, abychom se náhodou nebavili s nějakou konkurencí. Zajímavá osůbka. Ještě zajímavější byla konverzace, když ruská slovíčka jsem musela lovit celkem hluboko v paměti a ona mi pořád něco vykládala. Naštěstí mě v tom Standa nenechal a věrně mě doprovodil do nějakých dveří, kde nám paní opět něco vysvětlovala. Zbylý čas jsme strávili zakoupením pohledů (ač příručka tvrdí něco jiného, dají se sehnat), svačinou a výpravou na WC na vlakové nádraží. To bylo rozhodně luxusnější než mnohá česká, ovšem na dlouhou dobu poslední. Proběhlo také první kolo shánění značky UA na auto, kterou chtěla Janina pro kamaráda. Všichni ovšem vrtěli hlavou, že nemají. Pokud ovšem pochopili správně moje blekotání o bílé, mezinárodní (naznačila jsme rukou kolečko) UA na avtomobil. Jinak se nám nic nestalo, nikdo nás neokradl:-)

Autobus, který nás vezl, byl tak trochu špinavý a vůbec to nebyl zrovna vrchol luxusu, ale hlavně že jel. Cestou jsme klimbali a opět se probouzeli na různých zastávkách při nastupování lidí, kdy se dalo bez problémů vystoupit a koupit si zmrzlinu, řidič počkal. O ukrajinské zmrzlině jsme četli hodně chvály, ale mně osobně nijak výjimečně dobrá nepřipadala. Ostatním asi ano. Je pravda, že nebyla drahá. Na jedné zastávce jsme s Vendulkou prubly místní toalety, samozřejmě turecké. Nic moc, ale to jsme nevěděly, že nás čekají ještě mnohem horší. Začali jsme taky s focením na Radkův foťák. Radek a Standa fotili hlavně krajinu, techniku a auta, já lidi, tedy hlavně nás. Před 19:00 jsme dojeli do Rachova, dohodli jsme se ovšem s řidičem a on nás za nějaký ten peníz dovezl až do Luhů.

Z Luhů jsme poznali hlavně prašnou náves a místní obchod, kde jsme nakoupili ukrajinský chleba (nic moc) a paní nám dovolila natočit vodu. Také nabízela čerstvý sýr, který jsme momentálně nechtěli. Možná to byla chyba, jelikož už jsme pak nikde žádný čerstvý sýr nepotkali, byť jsme na něj měli zálusk. Před obchodem nás vesničan v náladě vybízel, ať jdeme k němu přespat, že nás zítra pustí do národního parku bez placení – tedy jestli jsme dobře rozuměli. Odmítli jsme a ještě chvíli postávali před magazínem, až nám jiný vesničan nabídl popovezení na svém autě (takové to velké s korbou, možná se to jmenuje kamaz). Vyškrábali jsme se nahoru, drobet se zaprášili, ale rozhodně si tu jízdu užili. Zastavil nám u potoka, kde se evidentně už někdy tábořilo. Jelikož nám svezením udělal vážně radost, dali jsme mu nějaké hřivny, bonbóny a cigarety. Z opatrnosti jsme se pak přesunuli ještě trochu dál a utábořili se na malé loučce u potoka.

Místo to bylo velmi pěkné, jelikož tam tekl potok (nebo malá říčka) plný (plná) čisté vody, kde se dalo i zaplavat, což někteří z nás neváhali vyzkoušet. To bylo jejich štěstí, protože v příštích dnech vody nebylo nazbyt. Zakousli jsme se do řízků, uvařili první čaj nebo instantní polévky a rozdělili se do dvou stanů – 1) Naďa, Radek, Vendulka + pár krosen 2) Standa, Janina, Lucka, Ruda. Zdálo se, že stan č.1 bude hodný a stan č. 2 zlobivý, ale zdání klame a zklamalo i tentokrát. Ne že by se v jedničce nějak extra zlobilo (myslím), ale rozhodně často vydrželi povídat déle než my. A pak už nás čekala první ukrajinská noc, kořeněná šuměním potoka a těšením na dobytí nejvyšší ukrajinské hory – Hoverly.

Den druhý – čtvrtek – pokoření Hoverly

Když jsme kolem 6:45 vstali a protáhli se do krásného jitra u potoka, panoval už na místní cestě čilý ruch, tím myslím krávy a jejich pastevce i nějaký ten vůz. Začali jsme den ranní hygienou (ti odvážnější v ledové říčce), snídaní (během dneška se dojídaly řízky a dlouho jsem je pak nemohla ani vidět) a balením. Ani ne za 45 minut jsme už s plnou polní vyrazili. Byli sice tací z našich řad, kterým se tato doba zdála neúměrně dlouhá, to ovšem ještě netušili, jak se balení bude postupně protahovat až na dvě hodiny (tuším náš rekord). I vyrazili jsme. Po cestě směrem vzhůru, cestou jsme se z průvodce dozvěděli něco zajímavostí o Ukrajině a zdrželi se placením vstupu do NP. Správce parku totiž nechtěl uvěřit, že nás 7 + 7 batohů se vejde do dvou stanů. Nakonec jsme ho přesvědčili a vydali se za závorou cestou dál a dál. Z cesty vzhůru mi utkvělo: svačina na mostě, kde jsem zjistila šokující informaci, že rumové perníčky váží 400 g (takže jsme je hned snědli); mašírování do kopce lesem, kdy se člověk nemohl kochat krásnou krajinou (ovšem byli jsme ve stínu); batoh Rudy, jehož způsob balení zdál se býti Janině poněkud nešťastným; tabulky, které se objevovaly po 100 m převýšení, a dojít od jedné k druhé trvalo pěkně dlouho; klacky coby turistické hole a naše zkoumání, jde-li se lépe s nimi nebo bez nich i občasné zkratky prudkým lesním porostem vzhůru.

Když jsme po jedenácté konečně vyšli z lesa, slunce už celkem připalovalo. Dali jsme si pauzu na travnatém plácku a vyzkoušeli účinnost bílého a celkem neroztíratelného opalovacího krému. Taky jsme si pošmákli na hroznovém cukru, který dodává energii, má různé příchutě a není špatný na chuť. Škodolibě jsme taky zjistili, že si Radek sice koupil hroznový cukr, ale jakousi podivnou sypkou variantu bez valné chuti, která se moc nehodila ani na slazení čaje. Z toho plyne poučení – kupovat hroznový cukr zásadně v kolečkách a s příchutí!

A zase jsme pokračovali dál, stále do kopce, ve vedru, ale zase s výhledem na okolní hory. Zaobírali jsme se úvahami, která z těch vysokých a vzdálených hor je Hoverla, na niž máme dneska vylézt. Cestou tekl přes cestu sem tam vodopád – výborné na zchlazení a načerpání vody a sil. V půl jedné jsme dorazili k dřevěné budce, kterou obývali zřejmě správci parku. Usadili jsme se u nich na lavičkách a s mapou a jejich ukrajinskými radami jsme se rozhodovali o příští trase a postupu. Ortel zněl takto – nechat si u nich batohy (našla jsem si ve slovníku – astanóviť rukzáky) a vyrazit nalehko na Hoverlu, která se před námi tyčila. Pánové hlídači neměli nic proti, a tak jsme jen s doklady a nějakou tou svačinou vyrazili vzhůru. Hoverlu jsme pokořili ve 14:35. Odměněni jsme byli nádherným výhledem do údolí, ale bohužel také na spoustu odpadků a nepořádku na jejím vrchu. Bylo tam i spousta turistů (dokonce v pantoflích), kteří sem vyrazili z nedalekého hotelu. Sedli jsme si kousek dál od hlavního turistického ruchu, napsali pár sms a snědli naši skromnou svačinku. Nahoře nebylo nejtepleji (nadmořská výška 2080), bundy přišly vhod.

Dále nás čekala stejná cesta, opačným směrem, neboli šli jsme stále z kopce, až jsme došli k hlídačům batohů. Jejich ochota byla odměněna deseti hřivnami (sami si o ně řekli) a my pokračovali ještě kousek dál, kochali se krajinou a zastavili na místě, kde jsme se skoro utábořili – byl tam dřevěný přístřešek a něco jako kadibudky. Ale nedostatek tekoucí pitné vody nás donutil pokračovat ještě dál. Vodu jsme posléze nabrali z potoka, ale zase nastal problém s tábořením. Vyhrálo místo pod majestátní horou Petrus. Poměrně velká nadmořská výška, hlouběji pod námi krávy a odkapávající mech (jiná voda tu nebyla) a nějací turisté. Uvařili jsme večeři a došli k objevu, že je tu s námi vlastně Stanislav Rudolf (autor dívčích románků, kdyby snad někdo nevěděl) – alias Standa a Ruda. Byli jsme v dobré náladě, ale unavení, takže jsme celkem brzy zalezli na kutě. S Vendulkou jsme se ještě pokoušely psát a kreslit, ale útoky neodbytného hmyzu nás zahnaly do stanů. Ještě jsme zabroukali a zazpívali pár ukolébavek a pak už se jen spalo a spalo a spalo.

Den třetí – pátek – karamboly, pády a první speciality v Kvasech

Ráno se jako první (plánovaně) vzbudili Janina a Standa a vyrazili na speciální túru – na horu Petros. Byť bylo stoupání místy krkolomné a museli si nechat krosny v křoví, shodují se oba na tom, že to stálo za to a že Petros je mnohem krásnější a nesrovnatelně čistší než Hoverla. Někdy v době, kdy tito dva vylezli na vrchol, vzbudilo nás v tábořišti horko a vymotali jsme se ze stanů. Chvíli jsme ještě lenošili na slunci a pak jsme na vrcholu hory uviděli mávající postavičky. Bylo jasné, že jde o naše dva poutníky, a tak jsme jim zamávali stříbrnou alumatkou. Snídaně, balení a vyrazili jsme kamsi dál po cestě, kde jsme se podle mlhavých instrukcí měli sejít se zbytkem výpravy. Občas jsme nabrali vodu z pramínků a za chvilku už jsme na cestě viděli kamínkový útvar se vzkazem – Čekejte zděs, Janina, Standa. Bylo tedy jasné, že jsme tu správně. Shodili jsme ruksaky a začali s naší oblíbenou činností – natíráním opalovacího krému. Janina se Standou si prý zašli, ale i tak dorazili jen chvilku po nás. Doplnili jsme energii hroznovým cukrem a pokračovalo se dál.

Cesta byla příjemná, ačkoliv jsme museli občas procházet mezi kravami a spol. a jednou se před námi plazil had. Nicméně krásné výhledy, potůčky přes cestu, do toho vyzvánění kravských zvonců… pohádka. Mimo jiné nás to taky ponoukalo ke zpěvu, takže jsme pěli známé i neznámé písně, samozřejmě i tu o Koločavě (Zabili, zabili…). Kolem poledne, když jsme zrovna odpočívali a živili se ukrajinským chlebem, začalo trochu pršet. Nasadili jsme pláštěnky a vydali se do údolí. Cestou jsme míjeli výpravy jiných turistů, mimo jiné i z Lotyšska, kteří šli na náš vkus dost nalehko. Zanedlouho poté jsme objevili dřevěný přístřešek (a vtipnou kadibudku, která se zavírala zvenčí, takže kdo chtěl soukromí, musel být trochu šikovný), kde jsme se usadili, sušili a odpočívali, zatímco venku si vesele pršelo. Dobu pod přístřeškem jsme vlastně strávili diskusí o jídle (o tom jsme se ostatně bavili skoro pořád) – alias jak si dole ve vesnici zajdeme do hospody a ochutnáme místní speciality (studovali jsme je ze Standových materiálů). Bylo to celkem zbytečné, protože posléze stejně většinu z nich neměli (např. můj šašlik), ale rozhodně nás to povzbudilo na duchu.

Asi po dvou hodinách odpočinku jsme přístřešek opustili a vyrazili směrem dolů, provázeni mlhou a občasným deštěm. Tam někde v dáli jsme tušili vesnici Kvasy. Když jsme si na rozcestí nevěděli rady, neváhala Vendulka zabušit na dveře auta, kde spal domorodec, a optat se ho na cestu. Klesání se zdálo nekonečné. Na cestě bahno a sem tam spadnutý strom, nohy se nám pletly únavou, a tak není divu, že jsme svoje kroky občas neukočírovaly a spadly na zem. Záměrně píšu –y, jelikož se to týkalo holek – Vendulky, Janiny, Lucky. Já jsem se dokonce do krve zranila. Cestou dolů stojí za zmínku ještě louka plná nádherného lučního kvítí (prostě romantika), zvířata volně si pobíhající (prasata, ovce, krávy…), možná i zajímavé ukrajinské seníky. Poslední úsek cesty jsme vysloveně pletli nohama, velmi unavení. Konečně jsme byli v Kvasech. U nějaké obrovské barabizny zříceniny, kde už stanovalo mnoho jiných turistů, jsme se i my posléze rozhodli postavit palátky (stany). Nejprve jsme však zdolali strmý skopec ke kolejím a odtud byl už jen krok do nové hospody, kde jsme si konečně dali jídlo. Hovor s personálem byl trochu problematický, ale nakonec se nám podařilo objednat si pití i něco k snědku – konkrétně pelmeni a maso s kartoflami (hranolky). V obchůdku nám paní prodavačka ochotně poradila s dopravou a my jsme si od ní koupili nějaké sladkosti a zmrzku.

Ještě jsme si dosyta užili místní evropskou (!) toaletu a ve tmě se vydali zpět ke zřícenině, tentokrát pozvolnější cestou (až na dva odvazníky, kteří se šplhali do strmého kopce). Podrobně jsme prozkoumali terén, postavili stany a po rozhovoru s družnou Běloruskou se konečně odebrali na kutě. Jen Standa s Rudou měli tolik energie, že se v rámci hygieny vydali do dost nepřístupného potoka.

Den čtvrtý – sobota – cesta s jehovistou, pláž

Trochu rozlámaní po včerejším dnu (třetí den bývá krizový) jsme vstali už v půl šesté, abychom v pohodě stihli autobus do Rachova. Prováděli jsme všechny naše ranní rituály jako čištění zubů, převlékání, snídani a balení stanů, přičemž nás bedlivě sledovala trojice místních turistů. Připadali jsme si jako v televizi. Zhruba v sedm jsme tábořiště opouštěli, našim divákům naposledy zamávali a šťastně našli autobusovou zastávku. Autobus nejenže opravdu přijel, on dokonce přijel na čas. Cesta probíhala celkem v poklidu, jeli jsme kolem místního jezera, zřejmě hlavní turistické atrakce, pospávali jsem… Cestou přišla kdovíproč pasová kontrola, naštěstí se to obešlo bez problémů. S řidičem jsme byli domluveni, že nás vyhodí v Těrešavě, ale nějak si to přebral a vyhodil nás na docela nevhodném místě.

Potřebovali jsme se dostat do Usť-Čorné, ale chtěli jsme odjinud. Před další cestou nám přišel vhod odpočinek v magazíně (obchod, kde se dá sedět, čepují zde pivo, hraje televize), jedli sušenky, rajčata… a sledovali ukrajinskou Pipi dlouhou punčochu a nějakou reality show.

Vydali jsme se pak na náves, kde Standu málem pokousal vzteklý pes (Standa mu omylem tak trochu vlezl do rajónu). Měli tu mimořádně hrozný záchod obložený odpadky, ale o tom někdy jindy… Pokoušeli jsme se stopnout maršrutku (zde běžný způsob cestování) a skutečně se nám podařilo přemluvit nějakého pana obchodníka, který nás dovezl až do Usť-Čorné. Cestou jsme mu pomohli vyložit zboží v jeho obchodě a koupili jsme si u něj chleba. Za odměnu nás obdaroval příručkami o jehovistech. Cesta proběhla v poklidu, zastavil nám dokonce, abychom si nabrali pitnou vodu. V Usť Čorné jsme se rozloučili a na návsi zapředli německy rozhovor s nějakými prodavačkami. Zhlédli jsme jeden z místních obchodů a kulturák, který vypadal jako kostel. Pak jsme se vydali ve vedru k řece. Sestup k ní byl trochu prudký, ale odpoledne stálo za to. Místní kluci jezdili po vodě na polystyrenu, my jsme se dosyta vykoupali, umyli vlasy, vyprali…no prostě pohoda. Pak jsme se ještě opalovali a odpočívali na kamenech, zatímco vodomil Standa se ne a ne hnout z řeky Vyhnala nás až rychle plující mračna. Snažili jsme se v mžiku sbalit, aby nás déšť nedostihl, a vyrazili jsme k místní turbáze (ubytovna). Ne že bychom se chtěli ubytovat, ale restaurace na nás udělala dobrý dojem a strávili jsme tu poměrně dlouhou dobu.

Diskuse nad jídelním lístkem v azbuce zabrala dost času. Nakonec jsme zkusili různé speciality jako např. bořšč, zrázy (škubánky s masem, omáčka), šišky v grivnom sose (čevabčiči, omáčka s houbami), nikolenky (těstoviny s koprem), loci (telecí s cibulí) … Pilo se pivo, káva, čaj… Poseděli jsme a venku zatím pršelo, jen se lilo. Nabrali jsme si ještě pitnou vodu a domluvili se správcovou, že si můžeme venku na louce postavit stany. A tak jsme také učinili. Mírně pršelo a v turbáze se zrovna konala diskotéka, takže to bylo i s hudbou. Následoval ještě zákusek ve formě salámu a chleba z místního obchodu. A šlo se spát.

Dovolte ještě malou odbočku k financím – řešili jsme to tak, že různé drobné i větší společné výdaje platil pokaždé někdo jiný a Janina to pečlivě zaznamenávala. Dvakrát za naše putování (poprvé právě v Usť Čorné) se ty výdaje složitým způsobem sečetly a vydělily, takže někdo doplácel a někdo dostával. Musím zatleskat našim matematikům, protože to rozhodně nebyla lehká záležitost, zvláště když se posléze operovalo s různými měnami.

Den pátý – neděle – polonina Krásná, Míša s Péťou

Ráno jsme vstali kolem šesté a po nějaké době (ranní náležitosti nám zabíraly stále víc času) se vydali do vesnice nakoupit chleba, jablková povidla (trochu moučná, ale dobrá), mýdlo… Jelikož slečna prodavačka neměla drobné na vrácení, dostali jsme místo toho pytlíky slunečnicových semínek, které tady louská každý. I my jsme se to posléze docela naučili. Na poloninu Krásná se šlo prudce do kopce. Bylo horko, cesta se zdála býti nekonečnou, ale nedalo se nic dělat, šlapalo se dál.

Kolem jedenácté jsme se vysíleně uhýbali z cesty nákladnímu autu (jak se přesně jmenuje vůbec netuším), které mířilo vzhůru a vezlo zřejmě nějaké dělníky, pastevce a sběrače borůvek. Auto zastavilo a nabídli nám svezení. S díky jsme se vyšplhali přes kola nahoru a snažili se zaujmout stabilní polohu, jelikož to na kamenité a prudké cestě docela házelo. Ale jinak byla jízda skvělá – zastavili jsme až nahoře na polonině (bez stromů, jen tráva), kde čekalo pár dětí, stádo krav a hlídací pes. Všichni jsme vystoupili a na oplátku jsme řidičům nabídli nějaké české specialitky jako Bompari a Tuzemák. Pasažéři vozu někam zmizeli (Standa si dokonale vyfotil auto, které nás vezlo) a odolnější část naší výpravy se vydala dolů pro vodu. Jelikož to nebyla žádná procházka růžovým sadem, chvilku to zabralo, ale nakonec jsme mohli vyrazit vzhůru do kopce s novou várkou čisté vody. 
Putování na polonině Krásná vedlo vždycky do prudkého kopce, pak následovala většinou vrcholová přestávka a zase se šlo trochu dolů a postup se opakoval. Výhledy byly ovšem nádherné. Něco takového se na papíře líčí jen velmi těžko, takže se o to ani nebudu pokoušet. Více viz. fotky anebo ještě lépe – zajeďte na Ukrajinu. Asi ve dvě odpoledne jsme zasedli k obědu, který si každý „připravil“ podle své chuti, ale většinou se jednalo o ukrajinský chleba se sýrem, paštikou a hlavně ukrajinskými povidly. Povidla nám zachutnala a někdo si je mazal i na tatranku. Jak jsme si tak odpočívali v trávě, začala se část oblohy barvit do nepěkného fialového odstínu a vypadalo to téměř jistě na déšť a bouřku. Naštěstí jsme však (i když nechápu jak) bouřce buď odešli, nebo se nám vyhnula ona. Počasí nám prostě přálo.
A tak jsme šli a šli, až jsme objevili v dáli dřevěnou chaloupku. Jelikož jsme chtěli sehnat sýr, a také jsme potřebovali vodu, vydali jsme se blíž. Jednalo se o nevábně vyhlížející přístřešek, kde zuřivě štěkali dva psi. Okřikli je však dva místní pastevci – Míša s Péťou (takhle se nám představili). Ovšem nepředstavujte si žádné mladíky, byli to totiž pánové ve zralém věku. Nutno podotknout, že byli velmi pohostinní. Nabídli nám místní pálenku (po ochutnávce naší slivovice se trochu šklebili) a něco jako salám v sádle, což všichni, kdo ochutnali, prohlásili za to nejlepší, co na Ukrajině jedli. Já jsem bohužel neokusila, protože jsem fungovala jako vytížený překladatel. Pánové byli velice zvídaví a zajímalo je všechno možné. Takže se svou skrovnou slovní zásobou (a později malým kapesním slovníčkem) jsem vyprávěla, kdo jsme a co děláme, a naopak jsem překládala naše dotazy do ukrajinštiny. Myslím, že jsem se dozvěděli, že Míša s Péťou jsou tu se svými syny na léto a pasou dobytek, jinak žijí někde ve městě. Taky je zajímalo, jestli my holky máme muže, nebo jestli se náhodou nechceme provdat na Ukrajinu. Nechtěli jsme S Míšou a Péťou jsme se ještě vyfotili a slíbili jim fotku poslat. Ukázali nám cestu k pitné vodě a pak jsme kousek popošli a utábořili se vedle nějakých brněnských cestovatelů. Za chvíli za námi dorazil Míša (nebo Péťa) s novou várkou pálenky a nějaké sladké housky. Neustále se chtěl družit, ale nám už se moc nechtělo a Brňákům taky ne. Takže jsme použili taktiky vymlouvání se, další přípitek jsme vytrvale odmítali a Péťa (nebo Míša) trochu zklamaně odešel. 
Večer pak pokračoval v tradičních kolejích. Postavili jsme stany, uvařili večeři, znovu došli (i s Brňáky) pro vodu a taky jsme se fotili v romantickém světle západu slunce. Jako sladká tečka za dnešním dnem bylo Standovo Salko (kondenzované mléko), které jsme mixovali s borůvkami. Tomu, kdo měl chudák opar, ho lili ostatní dobrodinci z výše do pusy 

Den šestý – pondělí – šašlik v Koločavě

Vstali jsme v 5:45 a ani ne za dvě hodiny jsme odcházeli. Bylo to jen tak tak, protože kolem našeho tábořiště, respektive skrz naše tábořiště, procházelo stádo dobytka. My už jsme stany měli sbalené, Brňáci ještě vyspávali. Vyrazili jsme tedy dál bez problémů, jak dopadly stany Moraváků, těžko říct… Stoupání a klesání bylo dost podobné včerejšku, občas jsme nějaký vrchol obešli, ale hlavně jsme se pořád mohli kochat výhledem do kraje. Ten se neomrzí… Taky jsme zpívali, až se poloniny zelenaly. Hlavně tu „Zabili, zabili chlapa z Koločavy…“ – byli jsme styloví, protože právě do Koločavy vedlo naše dnešní putování. Dopoledne ovšem zněla Koločava jako hudba daleké budoucnosti, chodili jsme nahoru a dolů a dolů a nahoru a tak podobně. Kolem půl jedenácté jsme dorazili k obrovským trubkám (troubám), což nás na nějakou tu chvilku zabavilo. Trubky jsme prolezli, vyfotili se (naše první fotka na samospoušť) a pak jsme si do jedné sedli a začali zpívat. Kánony a dvojhlasy v našem podání zněly v trubce prostě báječně. Ale čas kvapil, tak jsme nechali trubky trubkami a pokračovali dále. Kolem poledne jsme schváceně klesli na planinku a dali si oběd. Standa s Rudou pak vyrazili (jako bonus) k nedalekému starému vysílači a jali se ho prozkoumávat. Z této minivýpravy je zachováno spoustu fotek s technickými detaily vysílače. My ostatní jsme se prostě a jednoduše váleli, jedli a sušili plachty od stanů (zvlhlé tradiční ranní rosou).

Ledva byla naše objevitelská skupina zase pohromadě, šlapali jsme dál – směr Koločava. Cesta vedla tentokrát víceméně pořád z kopce, což není o nic víc příjemné, než dlouhá cesta do kopce. Cestou jsme pěli a jedli borůvky a občas se někomu taky podlomily nožky a on žuchnul na cestu – tentokrát nešlo o žádnou dívku Panovalo opravdu veliké horko, a tak jsme si přáli už jen osvěžení (a šašlik) někde v hospodě. Než jsme do Koločavy dorazili, byli jsme pečení a vaření, takže jsme první část obce jenom prolítli a zchváceně zasedli v báječně studeném baru. Chvíli trvalo, než jsme opravdu vychladli a mohli vnímat Koločavu v celé její „kráse“. Totiž ten, kdo má po četbě Nikoly Šuhaje o Koločavě romantické představy, narazí. Koločava není půvabná, je celkem špinavá, prašná a zavalená odpadky. Od dob Nikoly a Eržiky se evidentně hodně změnilo a obec se díky Ivanu Olbrachtovi stala atraktivní pro české turisty. Cestou nás odchytávaly malé děti s perfektně naučenou českou větou: „Ahoj, dajtě bonbon!“ Bonbóny jsme dětem dávali, ale moc to nešlo dohromady s vyfiknutými slečnami na podpatcích (Ruda jim výstižně říkal hraběnky), které se procházely po koločavské prašné cestě.

Cestou jsme potkali budovu autoškoly a její správce nám nabídl nocleh za tolik peněz, kolik si řekneme. Nabídli jsme 40 Hr a pán souhlasil. Dal nám klíč, vyčlenil třídu s lavicemi a dopravními značkami a na oplátku si zatím nechal Radkův pas. To byl ovšem hodně dobrý důvod neztratit klíč. Utábořili jsme se ve třídě, hodili se do gala (nejméně zpocené tričko nebo dokonce putovací šaty a oblak vůně z našeho společného deodorantu) a vyrazili dál a dál (Koločava je docela protáhlá) až k muzeu Ivana Olbrachta a četnické hospodě. Kulturu jsme si nechali na zítra, zato českou četnickou hospodu jsme navštívili hned. Vede ji kromě jiných Natálka (dcera Olbrachtova přítele), která hovoří česky a domluvili jsme se s ní i na zítřejší prohlídce muzea. V hospodě je na ukrajinské poměry draho, ale zato tu bylo hodně Čechů cyklistů. Dali jsme si tradiční boršč a já konečně taky stokrát omílaný šašlik (má být masový špíz v marinádě), na který jsem se už týden těšila. Vypadalo to sice jinak než v průvodci, na talíř jsem dostala plátek masa, brambory a salát ze zelí, ale bylo to výborné. Chvíli jsme poseděli, ale únavou a horkem (byli jsme opálení, připálení, spálení a někdo měl dokonce zapálená lýtka) se nám klížila víčka. Nabrali jsme si ve studni pitné vody (s rumpálem se užije legrace), Janina rozsvítila svoji čelovku a vyrazili jsme ke škole – našemu dočasnému příbytku. Kluci toho neměli evidentně dost a vzájemně si ve třídě diktovali diktáty a vymýšleli nová označení pro rozličné dopravní značky. Děvčata řešila ožehavější problém (než zákaz skákání aut do řeky nebo zákaz boření sněhuláků), a to sice naleznouti toaletu. Byť jsme byli ve škole, nebyl to vůbec jednoduchý úkol. Nakonec jsme nalezly provizorní řešení a pak už jsme spaly a spali a dobře se nám spalo (tedy pokud nás celou noc nepálilo opálení….).

Den sedmý – úterý – Koločava, dobroty a táboření v pohádce

Ze spacáků jsme se vymotali kolem půl osmé, sbalili jsme se a směnili Radkův pas za klíč. Dopoledne jsme věnovali Koločavě. Nejprve jsme u prodejce ovoce a zeleniny koupili rajčata a meloun a pak jsme doběhli pro manžela Natálky, který nás pustil do muzea Ivana Olbrachta. Jedná se o jednu místnost v místní škole a prohlídka je velmi zajímavá. Koupili jsme pohledy, nesmazatelně se podepsali do návštěvní knihy a pak jsme posnídali v magazíně. Doplnili jsme zásobu povidel, ochutnali sýry, pečivo, sušenky a zajedli to melounem. Pak jsme ještě obešli „centrum“, v lékárně jsme koupili mast na spáleniny (původně jsme chtěli poopalovací krém, ale to byl takový překladatelský oříšek), která byla velmi účinná a hezky voněla. Taky jsme se pokoušeli směnit peníze, ale v bance nám řekli, že to neprovozují.

Poslední „atrakcí“, kterou jsme se chystali navštívit, byl hrob zavražděného Nikoly Šuhaje a jeho bratra Jury. Hřbitov jsme našli snadno, se vstupní bránou to bylo horší, nebyla v dohledu. Nakonec jsme přelézali drátěný plot. Hřbitov tady vypadá úplně jinak než u nás. Na velké ploše jsou nepravidelně roztroušené náhrobky, mezi nimi sbírají místní borůvky a pasou se tu kozy. Po malém velkém bloudění se nám podařilo najít hrob Nikoly s prostým nápisem na kříži. Moc nás to neuchvátilo, vrátili jsme se tedy na náves, hodili dopisy na poštu (to bylo taky veselé – povyprávět můžou Janina s Naďou) a mávali na maršrutku. Během toho jsme se trochu bavili s turisty – Čechy, kterých tu je docela dost.

Asi v jednu nás naložila maršrutka a odjížděli jsme směr Rečka. Pan řidič byl velice ochotný a nabídl nám, že zastaví u pramene minerální vody, abychom si mohli nabrat. Souhlasili jsme, ovšem po ochutnání oné skvělé minerálky jsme učinili další cennou zkušenost – ukrajinské minerální prameny nám nechutnají. Možná to byla voda zdravá, nicméně pít se moc nedala. Řidič se ptal, jak nám chutná, což nebylo zapotřebí, protože viděl naše sešklebené obličeje. Pak už probíhala cesta bez vyrušení a zanedlouho jsme se ocitli v Rečce (říčce). Trochu poprchávalo, tak jsme se usadili v místním magazínu a začali jsme zase jíst. Koupili jsme si chleba, salám a máslo, následovala rajčata, pivo a sušenky, ti odvážnější završili zmrzlinou. Vlastně jsme si v obchodě udělali takový piknik a strávili tam hodnou dobu.

Další pokus najít toaletu by se dal nazvat jako úspěšný v tom smyslu, že něco jako dřevěná kadibudka se tam skutečně nacházelo, ovšem neúspěch tkvěl v tom, že se prakticky nedala použít. Vzezření této toalety zanechalo v badatelích takové pohnutí, že neváhali a zvěčnili ji fotoaparátem.

Když jsme se odvalili od stolu, vydali jsme se dál, tentokrát směrem do vesničky Pótik (potok). Nešli jsme ani deset minut a zastavili u chalupy se studnou. Poprosili jsme tamější obyvatele, aby nám dovolili načerpat vodu a seznámili jsme se tu s pánem, který pracuje přes rok v Chuchli. Nejenže nám dovolil nabrat vodu, ještě nám uvařil kávu a dozvěděli jsme se od něj mnoho zajímavého o životě na Ukrajině. Pak nás doprovodil do vesnice Pótik a ukázal další minerální pramen, který nám zase moc nechutnal. Ale jinak to bylo velmi příjemné setkání.

Vesnice Pótik se nám líbila, vypadala asi tak, jak jsme si původně představovali Koločavu (roubené chalupy, celkem čisto…). A to jsme ještě netušili, co se nachází za vesnicí…
… za vesnicí se nacházejí překrásné louky a pastviny s výhledem na hory (resp. těsně pod poloninami). Utábořili jsme se na nejkouzelnějším místě našeho putování. Malá loučka byla ohraničena stromy, všude čisto, výhled na hory, ohniště a kousek dolů po stráni potok s ledovou, ale průzračnou vodou. Samozřejmě jsme toho využili a kromě stavby stanů a vaření večeře, jsme se dostatečně vyráchali, umyli vlasy, osvěžili, přeprali co potřeba a podobně. Příjemně čistí jsme pak konverzovali s dvěma místními dívenkami (Naďou a Ivankou), které čekaly na vracející se dobytek a čas si krátily na našem tábořišti. Dozvěděli jsme se od nich něco o školství, jak se ukrajinsky zpívají Černé oči nebo který z našich chlapců se Ivance líbil nejvíc. Prohlásila, že má krásné oči a vlasy… Tak si tipněte
Když holky odešly, sesedli jsme se kolem ohníčku a trochu povídali a trochu zpívali… Pak jsme postupně vyrazili na kutě, Standa s Rudou si dokonce ustlali venku pod širákem. Ostatně proč ne, byla krásná noc…

Den osmý – středa – borůvkový ráj

Vstali jsme v šest a s pohádkovým tábořištěm se rozloučili v osm. A pak už jsme zase šlapali – tentokrát prudce vzhůru na poloninu Boržava. Bylo to samozřejmě vyčerpávající, ale jen do té doby, než jsme vešli do borůvčí. Poloniny jsou tu borůvkami prostě posety. Stoupali jsme nahoru obrovským borůvkovým svahem a už to nebylo zdaleka tak náročné, protože jsme se po pár krocích zastavovali a baštili borůvky. Holky taky trhaly kytičky mateřídoušky (někdo je dovezl až do Čech, někomu zbylo z kytičky jen suché košťátko) a společně jsme se fotili v borůvčí a bavili se s ukrajinskými sběrači, kteří na borůvky vyrážejí už ve tři ráno.

A tak jsme líným tempem dorazili až nahoru na horu, kde už tolik borůvek nerostlo. A zase to pokračovalo nahoru a dolů a dolů a nahoru. Kolem poledne jsme poobědvali a nevědomky se nám podařilo vytvořit velice záhadnou fotografii Radka se sušenkou. Sušenka na fotce volně levituje v prostoru a zůstává jen otázkou, kde se tam vzala.

Odpoledne jsme šli a šli a šli a kochali se pohledem na poloninu. Boržava je skutečně krásnější a malebnější než Krásná. Byl v našem kolektivu ovšem i hlásek, který tvrdil, že všechny poloniny vypadají stejně. Pro posilnění jsme konzumovali hroznový cukr a Bompari a pokračovali pořád dál a dál.

V šest večer jsme byli už docela unavení a neměli jsme vodu. Utábořili jsme se v dost velké nadmořské výšce (neměli jsme jinou možnost), ale v takovém pěkném dolíku. Kluci vyrazili kamsi dolů pro vodu, zbytek mezitím odpočíval a trochu jedl. Pak se kluci vrátili, pořádně jsme uvařili – mimo jiné gulášovku. Tato zdánlivě nepodstatná informace bude později hrát svoji roli…

Nicméně teď byl poklidný večer, Standa si uvařil mateřídouškový čaj, a protože nahoře docela foukalo, zalezli jsme do spacáků. Zatím se všechno zdálo být v naprostém pořádku a přitom…

Den devátý – čtvrtek – veselá noc a začátek konce

… a přitom nás v noci vzbudily žaludeční a střevní problémy. Zda byla na vině voda, gulášovka, celková únava, nedostatek slivovice (jako prevence) nebo něco jiného, se nám zjistit nepodařilo. V tuto chvíli to ovšem nebylo vůbec důležité, obtíže tu prostě byly a my jsme se s nimi museli nějak vypořádat. Vypořádali jsme se celkem se ctí, i když polonina už nikdy nebude, co bývala Hromadně jsme zkonzumovali Smectu, což je přípravek proti průjmu a zvracení. Vážně doporučuji, rozbouřené vnitřnosti se po Smectě opravdu zklidnily. Ráno jsme ovšem rozhodně nebyli úplně fit. Tedy nebyli… měli jsme ve skupině jednu anomálii, resp. jednoho anomála, konkrétně Radka. Byť jedl a pil zhruba to, co my, nebylo mu vůbec nic. Připadla mu tedy nevděčná role nést nejtěžší věci, povzbuzovat svůj tým (čili nás) a přijímat důležitá rozhodnutí. Ujal se toho velice zodpovědně, takže nám trochu ulehčil naši krušnou pouť.

Zatímco jsme před polednem sbírali všechny svoje síly, abychom se převlékli a jakžtakž sbalili batohy, ujali se ti zdravější (kromě Radka se občas udělalo lépe i někomu dalšímu) aktivity. Došli pro jinou vodu (voda zůstala přece jen nejvíc v podezření, že nám z ní je špatně…), sbalili stany a zaveleli k odchodu. Místo vytrénovaných turistů jsme sice spíše připomínali trosky na pochodu, ale šli jsme. Při pauzách (a bylo jich hodně) jsme se jen svalili do trávy a napodobili mrtvé brouky. Chyběla nám taky energie, protože přijmout nějakou potravu nebylo zrovna lehké. Nakonec se nám bez karambolů podařilo sejít do údolí. Cestou jsme se asi hodinku prospali na nějaké louce a Vendulka s Radkem zatím vyrazili na nákup. Utábořili jsme se poblíž vesničky Philipe a udělali si malou hostinu z nových zásob – chleba, salám, džus, cola, suché sušenky, ovoce – každý si dal to, na co se cítil, ale obecně vzato už nám bylo rozhodně líp. Marodi šli brzy na kutě a zdravější menšina se ráchala v nedalekém potůčku a vyrazila do víru nočního života vyzkoušet další restaurační zařízení.

Den desátý – pátek – cesta do města

Ráno jsme opravdu vstali docela odpočatí a v dobrém fyzickém stavu. Dokonce jsme napsali domů hromadnou sms, co dobrého nám mají ukuchtit na přivítanou (někdo chtěl kuře, jiný brambory na loupačku). Vydatně jsme posnídali, sbalili palátky a vyrazili vzhůru dolů. Cestu nám zpestřila jakási paní (z Kijeva), která za sebou táhla svoji dceru a rusky drmolila, jestli bychom jí nepůjčili krosnu, že by chtěla vyfotit svoji dcerušku jako turistku. Koukali jsme trochu nevěřícně, nicméně jsme jí (můj) celkem lehký batoh půjčili. Slečna trochu zavrávorala, ale statečně se usmívajíc pokoušela se do krosny zapnout. Museli jsme jí trochu pomoct. Pak se zazubila do objektivu, poděkovaly nám a byli pryč.

Ve vsi jsme vyhlíželi autobus, který posléze opravdu přijel. Mezitím jsme potkali nějaké staříky pamatující ještě první republiku a trochu jsme se družili.

Dojeli jsme do Volovce a chtěli se dostat do Užhorodu (nebo k Užhorodu). Řekli nám, ať jedeme vlakem. Nevěřili jsme a tvrdošíjně obcházeli maršrutky a autobusy. Nic opravdu nejelo, tak jsme skončili na nádraží, kde jsem se paní v pokladně (svou značně vylepšenou ruštinou a za pomoci kluků, kterým češtino-slovenština s ukrajinským přízvukem také nečinila potíže) vyptala na několik věcí a později jsme si od ní dokonce koupili lístky na vlak. Museli jsme jí nadiktovat naše příjmení a ona je naklepala azbukou na lístky. S Rudou Siebenstichem (sama nevím, jestli jsem to napsala dobře) měla trochu problém, ale jinak byla celkem ochotná a trpělivá.

Čas do odjezdu vlaku jsme trávili víceméně u nádraží, trošku jsme se družili s českými cyklisty a ještě víc jsme utráceli poslední hřivny za typické ukrajinské pití a za spoustu sušenek, které jsou velmi levné a dobré. Pak jsme jedli a jedli a dokonce vyzkoušeli i nádražní toaletu, což není záležitost pro každého…

Nastoupili jsme do správného vlaku a byli celkem překvapeni jeho luxusním vzezřením. Cesta do Užhorodu proběhla v pohodě, hráli jsme oblíbenou hru – řekni, co si myslí ostatní. V Užhorodu jsme si neodpustili návštěvu tentokrát skvělé nádražní toalety (promiňte, že o tom pořád píšu, ale na Ukrajině je to jedno z často diskutovaných a důležitých témat) a přemýšleli, co budeme dělat noc v Užhorodu… Vlak na Slovensko nejel. Jen tak náhodou jsme tedy zavítali na nádraží autobusové a jaké bylo naše překvapení, když jsme uviděli bus jedoucí na Slovensko. Zbývalo jen koupit lístky, což se ukázalo jako problém. Peníze jsme měli (české a slovenské koruny, eura, dolary), ale hřiven málo. Večer na nádraží už žádný vekslák nebyl a my měli hřivny jen pro tři osoby. Než došlo na tahání losu o slamku krátkou, kdo tu zůstane a kdo pojede domů, obíhali jsme zběsile nádraží a pokladnu (kde byla velmi nepříjemná paní pokladní a nehodlala se s námi bavit). Nakonec jsme směnili u lidí v autobuse a někomu dali nějaký úplatek, takže jsme koupili tři lístky za hřivny a zbytek za slovenské koruny. Jak byla paní v pokladně nepříjemná, tak byl řidič ochotný. Počkal na nás, pomohl a poradil.

V půl desáté večer jsme byli na slovenských hranicích. Chvíli to trvalo, museli jsme vystoupit a vyndat batohy a už to vypadalo, že budeme muset vytahovat špinavé ponožky jednu za druhou…, ale nakonec se vše v dobré obrátilo, vrátili jsme se do autobusu a za chvíli jsme jeli dál.

Den jedenáctý a dvanáctý – sobota a neděle – Košice, potkání potkanů a kúpalisko

Do Košic jsme dorazili kolem půlnoci a přemýšleli jsme, co dál. Byl pátek večer (vlastně sobota ráno), město žilo a nám se chtělo spát. Ustlat si na trávníku u nádraží jsme odmítli, ubytovny byly plné a drahé, tak jsme se poflakovali městem, až jsme se dostali ke gotickému dómu (do parku na náměstí), kde jsme na lavičkách posedávali, pak polehávali, nakonec jsme ztratili zábrany a natáhli si na lavičky spacáky a do svítání jsme si trochu pospali. Bylo to sice v centru města, ale hlídala nás Rychlá rota RaR (neboli Ruda a Radek), která neusnula. Pravda je, že z nedaleké diskotéky se linuly latinskoamerické hity v kombinaci s Davidem a spol., takže kluci si v parku tancovali do rytmu.

V šest hodin jsme se my ostatní probudili, sbalili si (takhle rychle to ještě nikdy nebylo) a vyrazili sehnat něco k snědku. Projíždějící kropicí vůz se zaradoval, neboť hned začal kropit místo, kde jsme spali.

Dali jsme si ranní pečivo a zasedli do dalšího parku, kde jsme hodlali počkat než otevře veřejné koupaliště, případně nějaká jiná pamětihodnost. V parku nás ovšem vyděsily krysy, a to do té míry, že jsme ječely a Naďa stála na lavičce. Z nedalekého domu vyšla paní a místo aby nám vynadala, sdělila nám dobromyslně, že to nejsou krysy, ale potkani a že stát na lavičce je zhola zbytečné, protože umějí šplhat, či co. Naďa provedla bleskový přesun z jedné lavičky na druhou a pak jsme honem prchaly a šli z potkaního ráje pryč….

Třetí park (blízko našeho spacího) se vyznačoval zpívající fontánou a zvonkohrou. Ta začala velmi hlasitě zvonit, zrovna když jsme začali trochu klimbat. Jinak jsme část dopoledne strávili na etapy spaním, návštěvou infostřediska, cukrárny a TESCA. Taky jsme uviděli a uslyšeli zpívat zpívající fontánu. Košice jsou vážně pěkné a příjemné město.

V jedenáct jsme už byli před veřejným kúpaliskem a po zaplacení vstupného ze sebe smyli špínu ve sprchách a pak jsme plavali v bazénu a hlavně jsme se snažili prospat ve stínu pod stromy. To vypadalo slibně až do chvíle, kdy začala nějaká letní show s repráky, mikrofonem a hříčkami pro děti – to se všechno odehrávalo u našich hlav. Přesto jsme víceméně spali a jedli a koupali se a taky hráli fotbálek. Z koupaliště nás vyhnal až blížící se déšť. Doběhli jsme do hospody, abychom zas pro změnu ochutnali nějakou tu slovenskou specialitu. Takže jsme zkusili pirohy, halušky, bryndzu, ale taky mezinárodní řízek a hranolky. Chvilku jsme poseděli a pak nás už čekal jen nástup do autobusu Turismo a cesta domů… Jízda proběhla v pohodě (jen na začátku nás trochu znechutilo promítání happy tree friends) a ve čtvrt na osm ráno jsme zastavili v Ouběnicích. Velmi rychle jsme se rozutekli domů.

A to byl vlastně konec našeho dle mého mínění vydařeného a skoro až báječného putování…