Bulharsko 2007

Letní prázdniny jsou vhodným časem pro poznávání cizích zemí, a tak se letos naše skupina skautů a jejich přátel vypravila do Bulharska. Možná se ptáte, proč právě Bulharsko? Po prozkoumání Ukrajiny a Rumunska v letech minulých, nalákalo nás Bulharsko jako další východní země. Průvodce (a zcestovalejší kamarádi) nám slibovali úchvatnou přírodu a ještě úchvatnější horské túry, kulinářské speciality, vstřícné obyvatele a jistě nepřekonatelné zážitky. „No uvidíme,“ řekla si naše skupina 11 (Tomáš, Verča, Radek, Janina, Evka, Naďa, Lucka, Terka, Nekča, Kyslík, Pepa) statečných a zabalili jsme si nezbytné řízky do napěchovaných krosen. Řízky vám totiž zpříjemní i 24hodinovou jízdu autobusem Praha-Sofie, kde jinak jedinou zábavu poskytuje třikrát opakovaný (bulharsky dabovaný) film, popř. veselé historky spolupasažérů.

Do Sofie jsme dorazili ráno a na první pohled nás moc nenadchla. Jenom jsme si vyměnili peníze (v Bulharsku se platí levami a stotinkami) a sehnali jsme další autobus, který nás přiblížil našemu cíli – pohoří Pirin. Na nádražích a oficiálních místech (popř. při styku s mladší generací) se většinou dalo bez problémů domluvit anglicky. Jinak jsem působila jako „tlumočník“ z bulharštiny do češtiny (a obráceně), a ty uvozovky u slova tlumočník jsou opodstatněné. S hrůzou jsem totiž zjistila, že z ruštiny mi v hlavě zůstala jen slovíčka, která se vyslovují podobně jako v češtině. A tak jsem perlila s následující slovní zásobou: „Možno“, „jechatˇ, „kupitˇ“, „avtobus“ apod. Nicméně, všude jsme se domluvili a po 12 dnech našeho putování hovořil „bulharsky“ kdekdo:-)

Autobusy a jiné dopravní prostředky nás dopravily do vesnice Jane Sandanski, odkud jsme Pirinem putovali pěšky. Těžko líčit na papíře přírodní krásy Pirinu, ale musím říct, že nás toto pohoří nezklamalo. Úchvatné výhledy, čistá jezírka a jezera, stádo koní, horské louky... Druhá stránka našeho putování nebyla samozřejmě tak poetická. Každý vrcholový výhled musel totiž člověk zaplatit namáhavým (někdy celodenním) stoupáním, kdy hekal a funěl a litoval každé drobnosti, kterou si do krosny přibalil. Ale to už jsou hory. Odměnou nám v Pirinu bylo např. Tevné jezero (u jezera byla chata a navzdory vší logice – na vrchol vedla jen dlouhá úzká stezka – zde prodávali pití, čokoládu a dokonce smažené karbanátky), jezero s nezapamatovatelným jménem, ale tak pohádkovým okolím, že byste mi nevěřili, kdybych ho tu líčila, Žabí jezero, hora Vichran, na kterou vylezla čtveřice nejodvážnějších z nás... a mnoho dalších bezejmenných míst a pohledů, kde jste věděli, že ta námaha stála za to. V Pirinu nás ale potkaly i radosti prozaičtější – odpočinkové odpoledne u jezera s karetní hrou Bang a müsli párty, šopský salát a kuřecí steak na pravém bulharském porcelánu (po instatních polévkách a tatrankách jsme z toho měli nefalšovanou radost), úleva, že jsme nenarazili na žádného medvěda, a naštěstí nezávadná voda z pramenů a potůčků.

Když jsme se dostatečně obeznámili s Pirinem, přejeli jsme do pohoří Rila. První noc v Rile jsme kempovali nedaleko známého Rilského kláštera, který jsme si prohlédli následující ráno. Po dopoledne na klášterním nádvoří jsme ještě ochutnali místní variantu langošů – zde tzv. měkic – a vyrazili vzhůru, dál od civilizace. Po námahavém a především dlouhém stoupání jsme konečně dorazili k Rybným jezerům. Vyčerpaní z prachu a špíny cest poseděli jsme v místní chatě, která nabízela mj. salámy, sýry, sušenky a chléb (vše se sem vozí na koních). Cestou ke stanům se k nám připojil místní pes – nazývaný námi Brita, Asta, Marilyn či Čanki (pes neslyšel ani na jedno z jmen) a věrně nás doprovázel a hlídal. Ráno zmizel tak rychle, že jsme mu ani nestihli předat část snídaně, kterou pro něj Nekča s Kyslíkem ještě asi dvě hodiny nosili.

Další den jsme strávili cestou k Suchému jezeru (což uznávám, že zní podivně, ale vzhledem k tomu, že naše skautská družina se nazývá Rychlí Šneci, evidentně jsme u něj byli správně). K "jezeru" jsme se přibližovali podél potoka a těšili se nadějí, že ono Suché jezero přece jen nebude tak suché. Bylo! Přitékal k němu sice průzračně čistý potok, ale těsně před jezerem se změnil ve stružku vody a vyschl. Na potoce před jezerem byla ovšem tůňka, ve které někdo zahlédl pstruhy. Kluků se ihned zmocnila prastará lovecká vášeň a do jednoho vyrazili k tůňce. Dívky zatím v klidu opečovávaly oheň, respektive shodily krosny a pokusily se provést primitivní hygienu. Kluci bohužel nic nechytili, a tak jsme se opět svorně sešli u instatních polévek a čaje v ešusu.

Cesta od Suchého jezera nebyla dlouhá a brzy jsme došli do vesnice, kde jsme utratili poslední levy za místní laskominy – např. ovčí jogurt s borůvkami, nebo medem a oříšky. Jelikož nějaké jezení do polosyta zásadně neuznáváme, na další pouť jsme se vykolébali jen tak tak. Naštěstí to bylo z kopce. Další vzrušení dne představoval potok, který se musel přebrodit. Byl ovšem už podvečer, voda ledová, v potoku proud a navíc jsme nesli na zádech krosny, v jedné ruce pohorky a v té druhé... No prostě to nebylo zrovna jednoduché, zato nesmírně vtipné a osvěžující.

Další den byl ve znamení přesunu do hlavního města – Sofie. V hostelu, kde jsme se hodlali (po předchozí rezervaci) ubytovat, byla organizace ubytování velmi zmatená, a tak si nás několikrát přehodili jako horký brambor, než jsme se konečně mohli ubytovat a zase jednou použít horkou sprchu. Večer jsme vyrazili do města a Sofie na nás rozhodně udělala lepší dojem než při našem příjezdu. Poslední večer a poslední vyměněné peníze způsobily, že zážitky ze Sofie byly vskutku pestré. Zkusili jsme tramvaj i metro, viděli kostely a bazary s všemožnými "nezbytnostmi", ochutnali skvělou pizzu a obří porce zmrzliny, bulharské víno spolu s melounem, který jsme dlabali (lepší výraz mě opravdu nenapadá) lžícemi v parku a seznámili se s osamělým Bulharcem a Belgičanem v jedné osobě, který se k nám přidal už v hostelu a doprovázel nás většinu večera. Noc v Sofii byla (i přes varování průvodce) velmi příjemná. Po ní následoval už jen spánek v pronajatém pokoji a pak cesta na nádraží a velmi dlouhá cesta autobusem... domů.

Na Florenc jsme dorazili v pořádku a dobré náladě, rozhodně bohatší o mnoho dojmů a zážitků.