První pastelčí výprava

Naše první výprava se šťastným koncem.

Naše první výprava se uskutečnila v sobotu 13.9.2008. Ráno jsme se sešli přesně v 10:00 u klubovny. Letěli  jsme totiž do Egypta podívat se na minulost známých pyramid.J Ale co se nám nestalo letadlo začalo mít problémy  a spadlo ocitli jsme se na neznámé osadě Inků.A co dělat šli jsme se podívat po okolí a našli jsme nějakou mapu, která vedla k Očkova pokladu. Tak jsme si řekli že jediná šance jak tu přežít je najít ten poklad. Tak jsme vyrazili na cestu. Šli jsme a šli až najednou jsme zjistili že jsme se vyskytli v slunečně ozářeném prostředí a jelikož jsme nechtěli oslepnou tak jsme si museli zavázat oči.A čirou náhodou jsem já i Míša měli speciální brýle. A tak jsme holky vedli. Dále cesta pokračovala kolem rozprsklé hořící lávy (hnojeJ ), na kterou jsme nesměli šlapat. Byla to sranda. A konečně jsme se dostali do cíle, ale ještě najít poklad. Hledali jsme ho v lese ale nikde nebyl když už jsme to skoro vzdali holky šly vykonat svojí potřebu a po cestě našly houbu všichni se na ni šli podívat a najedno Kačenka vykřikla „Tady něco je!“ Všichni jsme se tam seběhli a zjistili že je to poklad, který jsme hledali. Poklad jsme otevřeli. Byla v něm gulášová polívka, vody, bonbony, chleba a nějaký dopis.V dopise stálo Má drahá ženo Elen Apačové na nás útočí, jsme obklíčeni ze všech stran. Nevím jak dlouho budu žít, ale chtěl bych Ti říct že Tě strašně moc miluji. Řekni dětem že jsem umřel ve válce za Inky. Moje závět je schovaná v bedně u ohně. Zanechal jsem ti celý náš pozemek.Tetě Hellze dej prosím tu naší hrací skříňku, vždycky si ji přála. A ještě prosím řekni paní Evžénii, že jejího manžela zabili, ale že padnul jako čestný Ink a že mu byla udělena nejvyšší čest.Má drahá už musím končit nemáme moc času. Mám vás moc rád.Tvůj manžel Očko. P.S. Jen doufám že si tento poklad našla ty a ne někdo jiný. A jestli ho našel někdo cizí, tak vás prosím dejte dopis mé ženě a poklad si klidně nechte.Mockrát děkuj.A tak jsme si řekli že by jsme ten dopis měli odnést Elen, ale až potom co si uvaříme  skvělou gulášovou polívku. Nejdříve jsme holkám ukázali jak se oheň rozdělává. Zpočátku nám to moc nešlo a holky nám moc nevěřili ( to bylo určitě tím že foukal vítr), ale nakonec se to podařilo a gulášovka se mohla začít vařit. A co dělat když gulášovka vaří se?No přece hrát hry a tak jsme si jich pár zahráli. Třeba oblíbeného pana čápa, 3 ruce a 5 nohou, král vysílá svoje vojisko, blik, a ještě spoustu dalších…Najedno míše zazvonil mobil volalo jí letectvo že našli naše letadlo a že nám ho opravili ale že už musí letět.Byli jsme šťastné že se odtud dostaneme. A konečně gulášovka byla hotová. Všichni jsme si na ní pošmákliJ. Akorát mně a Míšu  trochu zarazil způsob jakým tu polívku holky jedli no každý je jiný:-). Jelikož už bylo hodně hodin oheň jsme uhasili, dali si soutěž kdo posbírá více odpadků a šli jsme. Cesta nazpátek nám utekla celkem rychle. Zastavili jsme se ještě v našem opraveném letadle a šli najít paní Elen, která bydlela v osadě Inků 65. Prošli jsme to tam křížem krážem až najednou dům číslo 65.Šli jsme dál na lavičce byla nějaká paní „Že by Elen?“ano byla to skutečně ona.  Předali jsme jí dopis byla ráda.Ještě jsme se jí omlouvali že jsme jí snědli poklad ale jí to nevadilo byla milá.Rozloučili jsme se a šli k letadlu. Holky se divili jak to že neplakala když jí umřel manžel, ale my jim vysvětlili že Inkové nesmí plakat na veřejnosti.Nastoupili jsme do letadla a odletěli zpátky domů. Holkám jsme ještě připomněli kdy je další schůzka a šli domů. Doufáme že se výprava líbila.