Sedmikrásky na Šumavě

Byl začátek srpna 2017 a my jsme se na základně tři roky starý Úmluvy o společnejch sedmikrásčích dovolenejch[1] vydaly za dalším dobrodrůžem. Po Adršpachu, Podralsku, Moravě, Kosu a Liberci konečně došlo na Šumavu. Podle mě je Šumava jedno z nejhezčích a nejskvělejších míst v Česku, podle Mirči „…je Šumava vlastně jenom les“.

Specifikem letošního výletu bylo, že jsme se na místo činu dopravily autem a, pozor, s vlastnim cyklo vybavenim, což minimálně u mě vyvolávalo nadšení blížící se euforii. Nic na tom nezměnil ani fakt, že převézt čtyři bicykly autem z bodu A do bodu B bez držáku na střechu/za auto neni jen tak. V podstatě to znamená, že se musej všechny kola rozmontovat, naložit a pak zase smontovat. Každopádně to nebylo nic, co bych v rámci svýho nadšení nebyla ochotná absolvovat, a tak jsem vesele montovala, zatímco Lucka pekla zdravý sušenky do zásoby, abysme se měly dobře (a aspoň chvíli si mohly myslet, že se tam nejedem cpát zmrzkama a hospodskym jídlem).

V pátek v sedm ráno nastal den D, chvíle CH, odjezd O. Posádku jsem posbírala různě po Višňoví, mile překvapená, že si holky fakt snažily zabalit úsporně, abysme se do toho auta ke všem kolům vůbec vešly. Lucka sice propašovala polštářek, kterej by se na seznamu nejnutnějších věcí pro stanování hledal těžko, ale budiž. Přece jen, moje maličkost místo batohu vezla kufr.

Přibližně v půl devátý už jsme se cpaly ve strakonický pekárně koláčema a nabíraly síly na každoroční výzvu – najít něco na sebe, čeho maj dost kusů a nikomu se z toho nechce zvracet. V úvahu přišly kousky lepší i horší (obcuclej růžovej topík, trestanecký tričko s rozparkem i křiklavě tyrkysová flíska), zaznělo několikrát rezolutní „Ne!“, ale nakonec jsme vybraly. Později toho dne jsme vyrážely na túru s růžovejch tričkách s barevnejma flekama, ve kterejch jsme dohromady vypadaly docela hezky a taky trošku jako chodící cukrovka. Zbytek cesty utekl rychle, Evka nás zásobila CDčkama, takže o zábavu bylo postaráno. V kempu jsme rychle postavily stan, nahodily cukříkový uniformy a vyrazily na pěší výlet.

Cíl naší túry byl zpočátku celkem nejasnej, chvíli jsme hloubaly nad mapou a pak prostě někam vyrazily. Náš směr se ukázal jako víc než správnej, protože a) to bylo z kopce, b) to vedlo ke zmrzlině. Zmrzlina to byla vyhlášená a fakticky dobrá. Jen ta milá paní, která nám ji prodávala, z nějakýho důvodu získala dojem, že bych asi chtěla dvojitou porci. No. Nechtěla jsem, ale stejně mi ji dala. Po zmrzce jsme vyrazily dál a šly jsme a kecaly a Evka mě nezodpovědně nutila skákat po kamenech, protože doufala, že spadnu do Vydry a vůbec to byla docela pěkná část naší trasy. Na Čenkově pile jsme si chtěly vypomoct autobusem, kterej nás měl dovézt na Modravu. Když autobus nejel tak dlouho, že se ukázalo, že ani žádnej nepojede, chtěly jsme si s Evkou vypomoct stopováním. Jenže když se ukázalo, že čtyřem sugar ladies ve sladkejch tričkách nikdo nezastaví, musely jsme si vypomoct pěší chůzí, a to bylo vzhledem k tomu krpálu, kterej nás čekal, tak neveselý, že z toho Lucka přestala mluvit. A jako každej kopec někdy skončí, i tenhle skočil. Skončil na Srní u hospody, kam jsme si zašly na oběd a cosi, co se mělo podobat Kofole, ale nepodobalo. U oběda jsme se bavily (respektive Lucka se bavila) studováním dopravních předpisů, abychom konečně zjistily, po který straně silnice se teda má chodit ve skupině. Všechny jsme si totiž myslely, že jako skupina máme být vpravo a tvrdily jsme to dokonce i jedný kolemjdoucí, která nás posílala na stranu druhou (a taky správnou, protože – světě div se – se chodí vždycky vlevo).

Po obědě jsme se, víc nebo míň nacpaný, vydaly dál. Cesta vypadala dost v pohodě, krásný baráky, výhledy, příroda, rovinka, protože jsme se napojily na plavební kanál. Při chůzi jsme rozebíraly všechno možný a hlavně teda to, co probíráme pořád, prostě zase padaly samý hluboký myšlenky. Sem tam se v mojí nebo Evky hlavě zrodila nějaká fantastická vtipná představa o Lucce, která většinou zapříčinila pauzu, protože jsme obě byly smíchy zlomený v pase (Lucka z nějakýho důvodu ne), což je docela zajímavý, protože když jsem dovyprávěla svůj oblíbenej vtip o rybářích, tak se v pase smíchy rozhodně nikdo nezlomil.

Po čase jsme dorazily k dalšímu krpálu. Mířily jsme totiž na Tříjezerní slať, která k našemu údivu, neni pod kopcem, nýbrž na kopci (stejně jako Prameny Vltavy, Evi). Tehle kopec byl fakt nekonečnej a to nepíšu jen proto, že se mi pěšky zdaj nekonečný všechny kopce. Dokonce ani Evka nebyla tak rozjuchaná, jako v kopci obvykle bejvá, ale možná s náma jenom chtěla držet basu, nevím. Naštěstí na nás čekala vrcholová odměna v podobě zeleniny a těch Lucky zdravejch sušenek. Po zbytek cesty do kempu se kromě kochání na tý Slati neudálo nic neobvyklýho.

V kempu nás čekalo vaření brambor na loupačku a montování kol v dobrý víře, že si je přes noc uložíme do kolárny. Takže zatímco se Lucka s Mirčou u brambor bavila předčítáním vážný válečný literatury, my jsme se s Evkou vrhly na to montování. Proběhlo to překvapivě hladce (až na ten moment, kdy se zdálo, že Lucka nebude brzdit) a za hodinku jsme měly celý od oleje hotovo. Bohužel to nebylo k ničemu, protože po osmý v kempu na Antýglu funguje spousta věcí, ale ne recepce, kde se nachází klíč od kolárny. Nakonec jsme teda uložily kola pod plachty a doufaly, že je nikdo neukradne. Na nějaký hraní her, jak bylo v plánu, už nedošlo, protože jsme byly všechny dost uťapkaný a šly jsme radši spát.

Ráno jsme všichni (já) vstávaly natěšený na cyklovejlet. Doladily jsme poslední detaily, jako je balení svačiny a olejování řetězu a šláply jsme do pedálu. Holkám jsem slíbila, že cestou budou přibližně tři kopce. Jak se ukázalo hned po startu, každá máme docela jiný představy o tom, co kopec je a co není. Následně jsme si na první zastávce na Kvildě, kde se zase rozešly naše představy o tom, co je vyhlášená pekárna a co není, daly vydatnou borůvkovou snídani (toho dne v pořadí druhou) a pokračovaly na Bůču[2]. Na Bučině jsme se jednak kochaly výhledem a pak se neohroženě vydaly na Prameny a Černou horu, i když se nám za to předtim nějakej maník vysmál, protože netušil, jaký skvělý cyklistky jsme. Prameny a Černou horu jsme zmákly, zastávky jsme buď projedly, nebo prokecaly a pak už nás čekala jenom poslední fáze, a sice dlouhatánskej sjezd až na Modravu, kterej jsme zcela logicky vyplnily kocháním se, protože to bylo fakt hezký.

Na Modravě jsme si daly bažanty a jelení burgery, limonády a piva a měly se fajn. Já jsem se po čase rozhodla vyjet ještě na Poledník, Lucka zase, že pobaví celej stůl, ale nemůžu zveřejnit jak (a mě navždy bude mrzet, že jsem u toho nebyla). O společném programu následujících dvou hodin nemám páru, neb jsem zrovna šlapala na Poledník, nebo do jinýho kopce, kterej mě na mým sólo výletě potkal.

Když jsme se v kempu zase všechny potkaly, oslavily jsme to rizotem a Times Upem, což je vždycky sice děsná sranda, ale tentokrát se ukázalo, že můj tým vždycky prohraje a to mě teda moc netěšilo. Po hře se šlo spát.

V neděli jsme už v podstatě jen cestovaly autem domů a jedly. Proložily jsme to výletem na Kašperk, kde jsem musela čelit nejapným vtipům na téma „Káťa obléhá hrad, ale neumí si oblíct brnění“, ve kterých se, nečekaně, vyžívala obzvlášť Evka.

Letošní putování bylo, tak jako všechny předtím, moc fajn, plný smíchu a nevhodnejch vtípků a já už se nemůžu dočkat toho, co bude dál!

A mimochodem, Evi, KRÁSNÝ NAROZENINY!

Káťa