Kde ztratil Krakonoš trenky, párátko a harfu? Přece v Adršpachu!

Bylo nebylo, část skautské višňovské družinky Sedmikrásek vyrazila na krátké červencové putování do Adršpašsko-teplických skal. O co kratší toto putování bylo, o to delší je tento článek, tak se pohodlně usaďte a uvařte si k tomu kávu:-).

Pohleďme nejprve na osoby a obsazení, abychom si mohli udělat lepší obrázek.

Lucka

věk: 25 let

alternativní oslovení: Luci, Lucie, Lucinda (trochu jako z telenovely)

vztah k turistice: velmi kladný, vytrvalec (do kopců šíleně pomalu a vyčerpaně, ale jistě)

něco bližšího: Pořád natáčí a přivádí tím ostatní k šílenství, ale jak chcete sestříhat video bez materiálu?:-) Často vyhrává ve stolních i jiných hrách, takže si s ní nikdo nechce hrát. Nemá zábrany, co se ponožek týče, klidně si vezme růžové chlupatice do pohorek i balerínek. Nerada jí z plastového nádobí, nerada pije z plastových láhví, které nejsou čerstvě koupené. Ještě hůř, když z nich pije víc lidí najednou. Otravuje ostatní s jazykovými a literárními „zajímavostmi“. V restauracích a spol. se na ni vždycky čeká, protože jí a pije nějak moc pomalu. Miluje točenou zmrzlinu.

Evka

věk: 24 let (ještě chvilinku)

alternativní oslovení: Evička, Eva, vona (to když všechny předběhne v kopci a pak zbytek fotí)

vztah k turistice: velmi kladný, sprinter (do kopců rychle a razantně)

něco bližšího: Je rychlá a schopná cokoliv zařídit. V krizových situacích (když se někomu topí klobouk či padá do bláta) propuká v hurónský smích, který ještě dlouho dobublává. Při pochodech si ráda a hezky prozpěvuje, vždy ale jenom jednu krátkou stále opakovanou větičku z libovolné písně. Má kladný vztah k borůvkám, rozhlednám a pohledům do kraje. Když v Bangu hraje šerifa, vládne tvrdou pěstí. Jediná z nás není blond. Nadpozemsky rychle a funkčně umí balit krosnu.

Mirča

věk: 18 let (čerstvá osmnáctka)

alternativní oslovení: Boomy, Boominka, Boomenajzr, Broomhilda, Půďa, Cévka, Mirinda

vztah k turistice: lehce záporný, ale ještě zápornější vztah má ke Karlu Čapkovi, protože když se něco ve škole pořád nutí…

něco bližšího: Má nejvíc přezdívek ze všech, o jejich rozvoj a stálé udržování se pečlivě stará Káťa. Mirčiny přezdívky mají navíc tu zvláštnost, že se používají podle situace. Ve chvílích, kdy Mirča zakopává a padá (a to se děje i na zcela rovných a bezpečných úsecích), je to Boomy (vyslovováno Bumi), něžněji Boominka a rozverněji Boomenajzr a Broomhilda. Půďa nastupuje v okamžiku, kdy donutíme Mirču uvařit jeden z jejích proslulých pudingů. Cévka pak ve chvíli, kdy je situace napjatá a Mirče začíná na čele tepat cévka:-). Nesnáší hru „Jméno, město…“ Zabývá se step-aerobicem.

Káťa

věk: 17 let

alternativní oslovení: Bouky, Kateřina, Kverulant

vztah k turistice: záporný

něco bližšího: Velká sportovkyně, ovšem ve všech odvětvích KROMĚ turistiky. Stále dobře naladěná, pokud jí něco nesedne, je jí bližší spíš černý humor než naštvaná rezignace. Z principu ovšem kverulantuje. Při chůzi vždy a za každého počasí, když pro nic jiného, tak alespoň z principu. Usmyslí-li si něco, nedá pokoj, dokud to neprovede. Dobře si rozumí s technikou. Nedá na naše lži ohledně plánované trasy a radši si to hbitě vygooglí. Nemá literární turistické zájmy. Baví ji rozličné hry a hříčky. Dává si do všeho Podravku, které říká Vegeta. Nemá z nás jediná ráda točenou Kofolu (ale ona k tomu dojde:-)).

Nika

věk: 17 let

alternativní oslovení: Niki, Nikolajevna

vztah k turistice: lehce záporný, rozhodně, když není zrovna fit

něco bližšího: Je schopná si sbalit do neuvěřitelně malého batůžku, ze kterého ale vždycky vytáhne přesně to, co potřebuje. (Pro fanoušky Harryho Pottera – úplná Hermionina kabelka.) Nemá moc ráda Bang. Má literární zájmy. Miluje točenou zmrzlinu, hlavně ve velikosti „obr“. Padající kraťasy bez problémů vyřeší kolíčkem na prádlo (je totiž lepší jít s kolíčkem než si zvolit druhé, které barevně neladí ke zbytku). Nemiluje točenou malinovku. Je statečná, i když jí není zdravotně zrovna do skoku. Ráda fotí.

Dějství první: Úterní cestování a zrod modrého gangu

Klidná vesnická náves, úterý dopoledne. Ke skautské klubovně míří pomalým krokem jednotlivé postavy obtěžkané napěchovanými krosnami (jen Nika jde se svým batůžkem). V klubovně si do už tak plných krosen rozdělují ještě nějaký ten proviant, jako těstoviny, Bang, toaleťák a obrovskou láhev Jaru (protože jsou líné to někam přelívat). Berou dva stany, namačkají se k Evce do auta a vyjíždějí směr příbramské nádraží. Panuje dobrá nálada, ačkoliv jsou uvězněné pod krosnami a nemohou se moc hýbat…

V Příbrami jsme potkaly Ráďu, která se málem naší výpravy také účastnila. Potkaly jsme ji těsně potom, co zvládla autoškolácké zkoušky, takže se naše konverzace omezila hlavně na gratulace. Při cestě z Příbrami do Prahy se nestalo nic mimořádného, při cestě z Na Knížecí na Hlavní nádraží se stalo leda to, že jsme špatně zvolily tramvaj namísto metra. Tedy tramvaj byla zvolena dobře, co se rychlosti týká, ale pět napěchovaných krosen v ní vzbuzuje mnohem víc nevole, než když se s nimi nasoukáte někam do růžku v metru. Lidé v tramvaji se na nás koukali jako na společenské vyvrhele, protože kdo jiný cestuje v takovém vedru ve všední den s krosnou! Správná dívka dle mínění spolucestujících jezdí limuzínou a vozí kufr na kolečkách, kterým nikoho neohrožuje. I přes toto nepřátelské přijetí se nám podařilo dostat se na nádraží. Hodinu do odjezdu vlaku jsme věnovaly realizaci náhodně prohozené myšlenky: „To by bylo fajn, kdybychom měly stejná trička!“ Najít pět stejných triček v obchůdcích na nádraží, tak abychom přitom nezruinovaly své peněženky, se ukázalo jako ne tak snadný úkol. Zvlášť když jsme různých postav a různého vkusu. Do úvahy padal bezramínkový top s volány, na který se část výpravy dívala stylem: „Tohle ale nemyslíte vážně?“, béžové pruhované tílko s kraječkou a tílko s flitry podivné tělové barvy (takže člověk v něm vypadal trochu jako nudista). Nakonec to k velké úlevě konzervativnější části výpravy vyhrálo tmavě modré a vlastně úplně obyčejné (ačkoliv na nás samozřejmě neobyčejné) tílko.

Ve vlaku jsme se nacpaly k nějakému mladému asimedikovi, který si bedlivě opakoval učební látku. Dokonce tak bedlivě, že sáhl automaticky pro pití ležící vedle něj a napil se, aniž by si povšiml, že se jedná o moje pohozené pití. Nevšiml by si toho asi nikdo, kdyby se Nika a spol., které celou situaci s pobavením pozorovaly (a mohly jí zabránit, dobračky:-)), nezačaly chechtat. Chlapec se omlouval, já jsem dělala, že mi to nevadí, holky mě ironicky uklidňovaly, že medik jistě nebude mít žádnou nakažlivou chorobu. Ve vlaku jsme se taky postupně vytrácely na toaletu a vracely se ve zbrusu nových tmavomodrých outfitech a od té doby jsme začaly připomínat modrý gang. Byly jsme celkem veselá společnost, dokonce tak veselá, že si od nás náš spolucestující při první vhodné příležitosti (při výluce ve Starkoči, které jsem zásadně říkala Ostrkoč, Ostrakoč nebo Strakoč) rychle odsedl. Tím zahájil sérii příhod „Naši sousedi nás nemají rádi a my se jim nedivíme.“ Stala se nám ale i příjemná věc – to když jsme přestoupily do druhého nebo třetího vlaku a při pokusech umístit naše krosny do směšně malých úložných prostorů zas nějaká paní hudrovala. Tedy to by samo o sobě tak příjemné nebylo, ale změna byla v tom, že pán sedící vedle ní se nás zastal a jako by nám mluvil z duše, začal jí vysvětlovat, že kam si asi jako jinam máme ty věci dát a že ty úložné prostory jsou malé a že s krosnami je to těžké. Aniž by to věděl, zapsal se jako rytíř v lesklé zbroji hluboko do našich srdcí:-). Nikdy nezapomeneme…

Po několika hodinách jsme vystupovaly v zastávce Teplice nad Metují a pustily se odvážně směrem, kterým jsme odhadovaly kemp. Cestou jsme procházely kolem oběšeného plyšového medvídka (evidentně drsný kraj), což v nás hned s Káťou vyvolalo stejnou evokaci na dílo Oněgin byl Rusák. Městečko (nebo vesnice?) nevypadalo naším příjezdem příliš potěšeno, vlastně to tam vypadalo trochu jako po vymření. Na cestu jsme se zeptaly nevábně vyhlížejícího pána, který ve špinavé košili svážel trávu. Podíval se na nás trochu podezíravě, když jsme šveholily, že chceme do kempu Kamenec, a pak nás poslal: „Tudyk!“ Rozhodly jsme se mu zhruba věřit a vydaly se silnicí, kde nás trochu vyděsil volně se potulující a nepříliš přátelsky vyhlížející pes, kterého si na náš vkus až příliš pozdě odvolali majitelé se slovy: „Aido, pojď sem.“ Od té doby jsme říkaly Aida všem podezřelým psům v okolí.

Pán Tudyk nás ovšem poslal správně, takže jsme už za chvíli stanuly před kempem Kamenec, kde se na vratech skvěl nápis: „Ticho, slunce.“ Ohledně toho ticha jsme si nemohly být jisté, jestli o nás nepřišla hláška z vlaku:-), ale příslib slunce nás uklidnil. Kemp bychom všem jenom doporučily, jelikož oplýval dostatkem teplé vody bez žetonů, pěknými místy na stany, točenou malinovkou, ping-pongovým stolem, příjemným personálem a fajn kuchyňkou s jídelnou. A na záchodech neustále vyhrávaly starší i novější šlágry, takže se člověk během nutných návštěv i kulturně občerstvil. Hudební složka vyvažovala fakt, že v noci byla na záchodech strašná tma a vypínač fungoval asi jen po vyřknutí nějakého kouzla. Když se člověk marně pokoušel rozsvítit a usadil se v domnění, že si užije černou hodinku, vyděsil ho najednou záblesk světla a hudba, která se přitom hlasitě rozeřvala. Ve ztichlém a spícím kempu to bylo obzvlášť veselé.

Shodily jsme ze zpocených zad svá břemena a usadily se k pojídání řízků a rozteklé Fidorky, kousek od kempových chatek. Hodlaly jsme tam postavit i stany a nepotěšit lidi, co už tam stany postavené měli. To je taková základní kempová vlastnost. Ať je tam místa, kolik chce, člověk s prvním postaveným stanem má vždycky pocit, že se mu tam ti ostatní cpou. Při cestě na hudební toaletu jsme si ovšem všimly mnohem hezčího místa – kousek za popelnicemi:-), ale na pěkném a velkém travnatém plácku. Sousedi byli omezeni na jedno auto a jeden stan a navíc od nás byli celkem daleko.

Při stavbě stanů proběhly menší potyčky ohledně toho, kdo s kým a v jak velkém stanu. Největší pozdvižení způsobila Káťa, která se marně do stanu pokoušela zabudovat podivně krátkou tyčku, která jako by tam byla přidaná navíc. Stan vypadal pěkně i bez tyčky, ale Kátě to prostě nedalo spát a tvrdošíjně se ji pokoušela vsunout kamkoliv do napnuté plachty. Po zoufalých pokusech udělat z ní teda alespoň stožár s vlajkou, aby byla k něčemu, přišla Nika na to, že patří na vrcholek konstrukce a že plachtu ještě lépe a radostněji vypíná. Káťa byla tedy konečně spokojená a následovala další etapa – kdo kde v jejich stanu bude spát. Po dlouhém a složitém stříhání si (přičemž dost připomínaly Sheldonovo „kámen, nůžky, papír, tapír, Spock“) se na neoblíbeném prostředním místě ve stanu ocitla Káťa. Neobešlo se to ovšem bez výhrůžek svým spolubydlícím: „Počkejte, jak vás v noci pokopu!“

Řízkovou večeři jsme zakončily domácí bábovkou. Měly jsme na výběr Evčinu a Kátinu verzi. Obě byly vynikající, ovšem na Kátině bylo vtipné to, že to byla „bábovka pro chudé“. Na rozdíl od Evky totiž používala místo smetany mléko a podobně. Bábovkou jsme se ale nespokojily a usadily jsme se na příjemné terásce u místního občerstvení, kde jsme si daly zdravou a lehkou večeři: hranolky, smažák, klobásu a utopence. Těšily jsme se na točenou Kofolu, ale musely jsme se spokojit s jedovatě červenou malinovkou. Nika odmítla dát si malinovku velkou, protože „tolik štěstí najednou by asi neunesla.“

Chvíle do večerky, která byla v (podle holek nekřesťanských) deset večer, jsme strávily hraním Jména, města… ovšem s upravenými kategoriemi. Já si prosadila spisovatele, Káťa auta, nechyběla sladkost ani film. Ani tyto nové kategorie ovšem nepřinutily Mirču, aby k této hře zaujala jiný než odmítavý postoj. Budiž jí ke cti, že i když nás pořád vyrušovala v soustředěném přemýšlení při vymýšlení sladkosti na W, dělala nám alespoň rozhodčího. A ten byl v této hře skutečně třeba. Emoce a naše fantazie totiž pracovaly naplno, takže jsme byly schopné vyzvat druhou na souboj ohledně toho, zda je „Antiperle“ sladkost a zda existují filmy „Kazatel“ a „Velké trápení“. Aby se Mirča netrápila až přespříliš, daly jsme si ještě jeden Bang (kde jsme ji ale chudáka stejně hned zabily) a pak už jsme zalezly do spacáků, protože a) padala rosa, b) začínal noční klid a naši sousedi nevypadali, že by si libovali v nočních hovorech, c) musely jsme se posilnit spánkem, protože zítra nás čekaly skály a Vlčííí rokle…

Dějství druhé: Středeční skály a Krakonošova domácnost

Červencové ranní slunce nakukuje do stanů. Orosená tráva se pomalu vysouší, kemp se probouzí. Z jednoho ze stanů naší výpravy vylézají Lucka s Evkou a míří na lov potravy. Druhý stan na jejich dobře míněnou otázku: „Tak budete už vstávat?“ odpovídá jasné NE!

Ponechaly jsme tedy holky svému osudu a doufaly, že se v nich třeba přece jen hne svědomí a uvaří do našeho příchodu ranní čaj. Mezitím jsme s Evkou stihly zjistit, že blízký obchod s potravinami je zřejmě už dlouhá léta zavřený a že nám tedy nezbývá nic jiného než seběhnout kopec na náměstí. Cestou jsme potkaly pána s křovinořezem (ten den sekali trávu snad úplně všichni), který vypadal s tímto nástrojem trochu nebezpečně. Což se potvrdilo, když odlétl kamínek a praštil ho. Pán se otočil s vyčítavým „Au“ a koukal na nás tak, že jsem si nebyla jistá, jestli ho máme nahlas politovat, vyndat lékárničku nebo rovnou volat vrtulník. Nechaly jsme ho tedy radši svému osudu a nakoupily v místním obchodě blíže neurčené množství potravin. Obzvláště hodně bylo rohlíků a chleba, ale to je vlastně poznávacím znamením každé naší akce. Během naší nepřítomnosti holky opravdu uvařily čaj, takže jsme mohly hned zasednout k bábovkám a čerstvým rohlíkům. Byly na příděl, kdo si je zbaštil ráno, musel se přes den spokojit s chlebem.

Kolem deváté hodiny jsme už vyrážely směr skály. Naplánovaly jsme si trasu, která nejprve procházela Teplickými skalami, pokračovala Vlčí roklí (na internetu označované za neopravovanou, nebezpečnou a adrenalinovou, z čehož plynulo, že se na ni holky nejvíc těšily) a ústila v Adršpašských skalách. Před samotným vstupem jsme se ještě posilnily teplou lázeňskou oplatkou a pravými Hořickými trubičkami (nekupte to, když to na vás tak mrká), nakoupily jsme nějaký ten pohled a vstupenky. Skály jsou opravdu krásné a pokud do nich chytře vyrazíte ve všední den ráno (jako my), nemusíte být ani znechuceni návalem turistů. V méně známých Teplických skalách se nám dokonce líbilo víc než v Adršpachu. Možná proto, že jsme ještě byly plné síly, možná kvůli vtipně nazvaným skalám. Autoři pojmenování měli asi bujnou fantazii, takže nás ze začátku trochu zklamalo, že jsme ve skalních uskupeních opravdu neviděly „Permoníka“ nebo „Housenku“. Pak ale přišly skály jako „Koňská hlava“ a „Mysliveček na čekané“ a ty nám opravdu vyrazily dech. Jediné vysvětlení je, že tam někdy opravdu zkameněli kůň a myslivec:-). Káťa s Nikou se vehementně obuly do vyhlášené akce „Pojmenuj si svou skálu“ a pojmenovávaly kdeco. Největší úspěch slavily s pojmenováním „Lyžák“, ta skála opravdu vypadala jako neforemná bota. Stezka se vinula lesem s úchvatným výhledem na obrovské kamenné bloky a vysoké skály. Po cestě byly informační tabule, u kterých nám Nika obětavě předčítala z průvodce. Co nás ovšem nebavilo, byly pasáže o místní květeně a zvířeně. Koho by taky zajímalo, jaký druh mechu tu existuje nebo kde krouží sokol.

Míjely jsme asi tak milion strmých schodů, které vedly ke zřícenině hradu Střmen, a skoro jako jeden muž (resp. jedna žena) jsme se dohodly, že když zůstaneme dole, o nic moc nepřicházíme. Všechny jsme si x-krát prošly 365 schodů na Svatou Horu a neviděly jsme důvod, proč to tady opakovat, protože „Tolik štěstí…“, znáte to:-). Míjely jsme další a další skály a někdy nám trvalo dost dlouho, než jsme našly něco, co alespoň vzdáleně připomínalo slibované uskupení. To se ovšem netýkalo skal „Karel IV.“, „Katova kápě“ a překvapivě i „Ježek na žábě“:-). Zásadně jsme se neshodly ohledně „Ledního medvěda“, který mně připadal dokonalý, ale holky vůbec neuchvátil. Co nás ale pobavilo všechny, byla záliba místních v Krakonošovi. Spousta skal byla vlastně jen zkamenělým vybavením jeho domácnosti, takže tu byla „Krakonošova harfa“, „Krakonošovo piáno“, „Krakonošův míč“, „Krakonošovo párátko“ a dokonce i „Krakonošovy šortky“ (u nichž by se víc hodil název „Krakonošův zadek“). Pořád jsem čekala, kde uvidím zkamenělou „Krakonošovu sojku práskačku“, ale nedočkala jsem se.

Hodně jsme si užily procházení Sibiře, neboli chladné (liduprázdné) části skal, kde se prý někdy i v létě drží sníh. Sníh tam tedy nebyl, ale byly tam krásné chodníčky, čistá voda a různé druhy velmi zajímavých mechů (zajímavých podle průvodce), které nám vynahradily pokleslou teplotu. Později jsme zjistily, že liduprázdno tam zřejmě bylo proto, že jsme šly v protisměru. Zajímavé byly i občasné výlety do skal – vylézt na nějaký kámen, protáhnout se průrvou, ozkoušet skalní průchody. V jedné takové zastávce se nám neznámo kde ztratily Káťa s Nikou, připomínalo to silně pohádku Třetí princ. Slyšely jsme jen hlasy a něco o tom, že to neslezou nebo neskočí… No, rozhodly jsme se tomu nevěnovat moc pozornost a raději jsme si trhaly borůvky:-). Holky přežily, vrátily se a společně jsme mohly vlézt do skalního dómu, kde se Evka nechala strhnout kouzlem okamžiku a zazpívala nám árii z Rusalky. Ačkoliv si vlastně nejsem jistá, jak souvisí Rusalka s jeskyní. To jsme ale nevěděly, že se Evčin hlas z jeskyně rozléhá a zjistily jsme to až poté, co nějaká paní před jeskyní uhodila na svého manžela: „To sis tam zpíval ty?“ Pán, který měl tu „čest“ být s naší modrou partou (jak nás označil) v jeskyni, se s despektem ohradil, že „Ne!“ Paní se pak obrátila na nás a pronesla neadresnou poznámku, že děvčata hezky zpívala! Tento gramatický tvar holky ocenily, protože zrovna včera opravovaly nějakého naivního tvora, který řekl něco jako: „Děvčata přijely.“ (Nika: „Snad přijela, ne?!“)

Po okruhu ve skalách jsme se usadily k obědu v dřevěném altánku. Snědly jsme spoustu rohlíků a chlebů s paštikou a pomazánkovým máslem, okurky, jablka a sušenky. Byly jsme strašně přejedené, takže jsme se pak jen nemohoucně natáhly na lavičky a trávily. Tím jsme zabraly celý altánek pro cca 30 lidí, ale turisté při pohledu na podivné osoby v modrém stejně nejevili moc chuti přidat se k nám. Všechny jsme tvrdily, jak strašně už nemůžeme jíst, takže když někdo nabídl sušenky Kolonády, slyšel samé: „Ne, ne, ne, ne, ne.“ Zajímavější ale bylo, že po Kolonádách (a trubičkách a zbytku okurky) se po chvíli jen zaprášilo. Buď to snědl Krakonoš! nebo jsme podcenily trénink našich žaludků z tábora (kde se jí skoro pořád). Ještě než jsme vyrazily, napsala kverulant Káťa Rádě SMS, kde jí lakonicky sdělila, že: „Nás čeká ještě asi milion kilometrů.“

Milion kilometrů nás ani tak moc nečekal, ale před námi byla slibovaná (a neudržovaná) Vlčí rokle. Vcházelo se do ní pískovými cestičkami, které se posléze změnily ve vodorovné dřevěné chodníčky. Všechno to bylo ovšem max. pár centimetrů nad zemí, takže jsme se hlasitě smály a holedbaly se, že takhle si tedy nebezpečí nepředstavujeme. Opovržlivě jsme se vyjadřovaly o turistech, kteří považují za smrtelné nebezpečí, když v chodníčku chybí plaňka nebo je v můstku přes potůček (kde skoro netekla voda) nějaká polámaná. Káťa přiznala Vlčí rokli jakous takous míru nebezpečí, ale prý jen kdyby měla „obě nohy zlomený a bolavý záda k tomu.“ V trochu rozbahněné části Vlčí rokle pak přišla řada na Boomino entrée, kdy věrna svému jménu (ostatně až na malé klopýtnutí na kolejích na nádraží už se dlouho nijak neprojevila) sklouzla z malého kopečka a zabořila si ruce a bílou botasku do černého bahna. Evku popadl záchvat smíchu, já popadla kameru, Káťa si libovala, jak se přezdívka pěkně ujala.

No a pak nastala chvíle, kdy jsme se Vlčí rokli přestaly smát a ona se asi někde ve skrytu šutrů smála nám. Cesta už nevedla vodorovně, ale prudce dolů a nahoru. Vedly tam dřevěné žebříky, které by byly fajn, kdyby na nich nechyběly někdy i tři šprušle za sebou (a na zbytek se člověk občas bál stoupnout). Nebylo to životu nebezpečné, ale k nedělní procházce to mělo daleko. U černého smrdutého jezera (kde Vlčí stezka končila a napojovala se na Adršpašské skály) jsme vylezly dost zpocené.

V Adršpašských skalách bylo o poznání víc prudkých stoupání a turistů a o poznání méně klidu. Takže jsme se tam moc nezdržovaly a zavrhly i možnost projet se na lodích po skalním jezeře (tedy já byla pro, ale byla jsem přehlasována). U vstupu k jezeru nás akorát přiměla ke „škodolibému soucitu“ jedna paní, která se na slečně v pokladně dožadovala vstupu na jejich záchod, protože jinak to prý pustí… ani se neptejte kam. Jak paní se střevním problémem dopadla, nevíme. A asi je to tak lepší, protože život má mít svá tajemství.

Při jednom z nekonečných a pomalých stoupání po schodech, které vepředu brzdila baculatá holčička, se Káťa začala kamarádit s jedním psem a jeho páníčkem. Ten nám pak spiklenecky pošeptal, že jestli chceme zrychlit, ať ho pustíme před sebe, že ta holčička vepředu se bojí psů. I v Adršpachu byla kromě jezírek a skalních vodopádů vtipně pojmenovaná „sousoší“, z nichž vynikly skály „Starostová“, „Starosta“, „Milenci“ (muck :-)), „Želva“ a „Babiččina lenoška“. Po všech Krakonošových hejblátkách jsme se pak konečně dočkaly i samotného pána Krkonoš u skály „Krakonoš“. To už jsme ale ze skal pomalu odcházely a jen jsme se ještě stavily u Pískovny, kde jsme jedly jablka a toužebně koukaly na překrásně modrou hladinu jezírka, ve kterém bylo bohužel koupání zakázáno (a to jsme s sebou celý den zbytečně tahaly plavky). Tedy oficiálně prý odchází hlídači v šest večer, ale zas tak dobrodružné choutky jsme neměly. Vyšly jsme tedy ze skal a odměnily se točenou Kofolou (konečně) a zmrzlinou. Čím dále jste ve frontě na Kofolu stály, tím více paní v okénku „zvyšovala podmíráky“ (tenhle skoro oxymóron znamená, že točila čím dál tím míň pití), ale to nám nemohlo zkazit náladu. Já jsem měla Kofoly nejvíc a věrna tradici jsem ji vypila nejpomaleji.

Začalo trochu krápat a ozvaly se hlasy, že pojedeme zpátky vlakem (upřímně řečeno takové hlasy se od holek ozývají vždy a všude, takže jsme naučené je víceméně ignorovat). Káťa si ihned vygooglila, jak a kam jede vlak, a když to s vlakem nějak nevyšlo, nespokojila se s krásně naplánovanou červenou značkou (jen cca 5 kilometrů), ale vehementně prosazovala chůzi po kolejích. To jí taky nevyšlo, takže jsme se společně vydaly po bezpečné červené značce. Na té nás zastihl občasný déšť, takže jsme pořád vyndávaly a zandávaly pláštěnky. Jen Evka se tvářila, že vlastně neprší a pršet prostě nebude :-), protože si odmítala vzít svou pláštěnku s americkou vlajkou. Když se rozpršelo tak, že už to nikdo ignorovat nemohl, posadily jsme se do lesa s výhledem na trať („náš vlak“ vesele projel kolem) a sčítaly si boží požehnání štípanců od komárů a jiné havěti.

Bezpláštěnková Evka začala filozofovat něco v tom smyslu, že nemusí pršet, stačí když… Mně pršelo na hlavu, tak jsem odvětila, že snad by nemuselo ani kapat! Když už jsme byly dostatečně prokapané, vydaly jsme se na další cestu. Kemp už nebyl moc daleko. Když jsme docházely, pronesla Nika, že když takhle odněkud ráno vycházíme, přijde jí neuvěřitelné, že bychom se skutečně vrátily. Po této pesimisticko-optimistické hlášce (byly jsme v dosahu teplých sprch a polévky) jsme si spravedlivě rozdělily úlohy. Já a Evka jsme se šly umýt a Nika, Káťa a Mirča vyrazily vařit polévku:-).

Krásně čisté (tedy minimálně my dvě) jsme zasedly v zastřešené kuchyňce k hrnci plnému francouzské polévky (ehm, z pytlíku samozřejmě), kterou jsme do ešusů nalévaly hrnkem. Káťa nám zasela do duše pochybnost ohledně toho, zda je dobré přidat do polévky (po uvaření) ještě Podravku. Jelikož ale byla polévka o trošku víc vodová, než předepisoval sáček, začaly jsme podravkovat všechny. Ani mě moc nepřekvapilo, že mi ujela ruka a do ešusu jsem si vysypala větší než malé množství. Tím pádem se celkem dobrá polévka změnila v dost nechutnou a přesolenou břečku. Holky se nejprve dostatečně vysmály a pak mi solidárně nabídly pár lžic své polévky a následně i zpětné slití polévek. Věřily, že se Podravka rozptýlí do většího množství a nebude to tak hrozné. Výsledkem bylo, že jsme měly polévku zkaženou solidárně všechny (úplně dušínovské kamarádství:-)), ale bylo to přece jen o trochu jedlejší než moje původní verze.

Po tomto vynikajícím předkrmu vyrazily kuchařky do sprchy (asi smýt ze sebe Podravku) a my s Evkou jsme se pustily do vaření druhého chodu, tedy špaget se šunkou a sýrem. Neměly jsme olej na osmahnutí cibule a šunky, takže po dlouhém přemlouvání ho vyrazily Káťa s Mirčou někam vyžebrat. Zadařilo se v recepci a přípravě večeře už nic nebránilo. Snad jen to, že půl kila sýra jsem strouhala na struhadélku, které mělo na výšku asi 6 cm. Je to taková zábava na dlouhé zimní večery… Po klasických hláškách „To jsme se zas hrozně přejedly“, jsme se povzbuzeny včerejškem vrhly do dalšího kola oblíbeného Jméno, město... Tentokrát opět se zbrusu novými kategoriemi, ale ani ty (opět) nedonutily Mirču změnit názor a dělala nám zase přísného, leč spravedlivého soudce. Také se změnila v Půďu a vyrazila vařit puding a kávu (nikdy předtím jsem ještě neviděla, aby u instantního kafe byla i instantní mléčná pěna). Bylo to výborné, i když jsme byly líné dojít pro cukr, takže puding byl celkem nízkokalorického ražení. Během hry volala Janina, ale popovídání s Evičkou se nedočkala, protože jí to Evka típla se slovy: „Teď nemůžu, Jani, hrajem Jméno, město…“. Při příštím zavolání ze sebe Janina místo pozdravu začala v telefonu chrlit: „Anička, anakonda, Alzheimer.“ Při hře nás také potrápila záludná písmenka, jakými bylo např. CH. Marně jsme si namáhaly mozky a velice nás proto překvapilo, že Evka píše s bohorovným klidem a brzy říká stop. Naše úcta k Evičce vzrostla a s napětím jsme čekaly, jakou knihu na CH vymyslela. Když Evka pronesla: „Král Lear“, bylo nám jasné, že je něco špatně:-) a že se Evka netrápila s CH, alébrž slyšela K.

Při horečné práci mozku se nám leckdy na papíře objevila slova a spojení, o kterých nám bylo hned jasné, že je sudí neuzná, ale za zkoušku… Takže jsme se třeba dožadovaly uznání slova rakvář jako povolání. Podobně jako Jára Cimrman pletly jsme si neustále pojmy, takže část těla na S vylezla u Evky jako slintavka (místo slinivka), u zvířete jsem si spletla čolka s pulcem, Káťa měla problém rozlišit lichváře a rychtáře a Evička filatelistu a filantropa. Tvrdošíjně jsme tvrdily, že existují herci Blažej a Etzlerová, a Evka nám chtěla tvrdit, že na C je přece kniha Cicero :-D. Vzápětí se sama opravila, což se nepodařilo mně, když jsem se nadchla pro „Co chytneš v žitě“, zatímco mě středoškolačky opravily, že to je přece „Kdo chytá v žitě“.

Byly jsme už tak zblblé, že jsme se pletly i při následujícím Bangu. Když jsem chtěla holkám oznámit, že moje funkce je vlastně stálý barel, místo konstantní jsem použila slova instantní. Káťa se s instantním barelem netrápila a označovala ho něžně jako barýlek. Při Bangu jsme se velice dobře bavily, možná tak dobře, až to trochu zavánělo rušením nočního klidu. O největší vzrůšo se postarala Evka, která do mě začala s nadšeným výrazem šťouchat a rozčileně nám potichu šeptala, že támhleten člověk hrající ping-pong je přece ten herec Budař!!! Otočily jsme se na neholeného pána s bříškem v upnutém a sepraném červeném tričku a bylo nám jasné, že tohle teda rozhodně není Budař. Trvalo ale ještě hodnou chvíli, než nám Evička uvěřila:-).

Pak už jsme se odebraly na kutě, ovšem spát se holkám moc nedařilo, protože pán ve vedlejším stanu (přibyli nám noví sousedi) strašidelně chrápal. Uspávaly ho vlastní verzí písně Tomáše Kluse „Za co, Pane Bože, za co, trestáš tento prostý stan…“ Ale prý to nebylo moc platné.

Dějství třetí: Čtvrteční pochod a ještě jednou pochod

Červencové ráno tentokrát zastihlo vylézat ze stanu Niku, Káťu a Mirču. Zatímco se chystají na nákup, Lucka s Evičkou si ještě pokojně spí.

Nutno říct, že holkám trval nákup o poznání kratší dobu než nám, takže jsme sotva stihly začít vařit čaj. Naštěstí byla v kuchyňce k dispozici konvice, takže to šlo rychle. Co se společného vybavení v kempu týče, panuje stejná ostražitost jako ohledně místa na stanování. Půjčila jsem si v kuchyňce společnou konvici, a když se voda začala vařit (za malou chvilku), poodnesla jsem ji jen o pár metrů dál ke stolu, abych vařící vodou zalila čaj v hrnci. Hned se v kuchyni ozvalo rozčilené štěbetání, že jsem konvici odnesla někam pryč a bůhví na jak dlouho a co s ní budu provádět:-).

Po složitých debatách a celkem silných protestech jsme se dobrovolně/nedobrovolně shodly, že dnešní den podnikneme výlet do Malých Svatoňovic, protože část naší výpravy (Lucka, Nika) toužila spatřit místa spojená s Karlem Čapkem. Antičapkovská koalice Mirči s Káťou byla silně proti. Mirče vadí Čapek z principu, Káťu děsil pochod, který měl z Malých Svatoňovic následovat. Nakonec byli ale pochybovači umlčeni a vydaly jsme se na nádraží. Cestou nás zase otravovala nějaká místní Aida, ale do vlaku jsme nasedly všechny a se všemi nepohmožděnými končetinami. Při jízdě jsme vedly vášnivou debatu ohledně školní docházky a ne/poctivých studentů, kdy já jsem hájila učitelské hledisko (stačí jedna praxe ve škole a člověk na leccos změní názor) a holky přirozeně své středoškolské. Taky nás poučily, co to znamená, když nám řeknou „těžkej ignor“ nebo „selektivní ignor“. Při přestupu jsem chtěla potěšit své spolucestující osvěžením v podobě čokopiškot, ale ke své hrůze jsem otevřela balíček sušenek a spatřila pavučiny a veselý hmyz, který měl zřejmě v sušenkách své letní bydliště. Brrr.

V Malých Svatoňovicích na nás s Nikou a Evkou dýchlo čapkovské ovzduší, neodpustily jsme si obligátní fotku u pomníku bratrů ani návštěvu muzea. Mirča s Káťou to jistily zvenku a vydaly se zatím zjistit, jestli tahle „díra“ oplývá alespoň nějakým koupalištěm. V muzeu jsme měly jen půl hodiny, než zavřou na polední přestávku, ale zas tak moc nám to nevadilo. Nás, holky od dobříšské Strže - letního Čapkova sídla, nemohlo nic zas tak uchvátit, takže jsme si muzeum sice prošly, se zájmem si prohlédly fotografie a plakáty divadelních her, ale s vědomím, že „to už jsme přece všechno viděly.“ Po tomto kulturním zážitku jsme si jako správné tůůůristky daly rohlík s paštikou na travičce před muzeem a vydaly se zakončit návštěvu do kavárny s případným názvem Dášeňka. Tady jsme si ovšem jen znovu ověřily, že čím lepší a případnější název kavárna či hospoda má (např. v Hrusicích Kocoura Mikeše), tím méně si dá záležet na všem ostatním. Pro kavárnu Dášeňka hovoří ještě patrná snaha o originální interiér, která se projevila vážně pěknými židlemi a barovými židličkami s vyřezávanými schematickými obrázky štěněte Dášeňky. Tím ale výčet kladů končí, ostatně liduprázdné prostředí nás možná mohlo trochu varovat. Objednaly jsme si ledovou kávu se zmrzlinou (o nesprejové šlehačce jsme si mohly nechat jen zdát), jen Evka to riskla a zkusila znuděného mladého číšníka (který by se rozhodně víc hodil na jakékoliv jiné povolání, např. na zádumčivého hrobníka) požádat o Kofolu a nějaký zákusek ze zamlžené vitríny, do které nebylo moc vidět. Číšník přešlápnul a vyčkávavě na Evku hleděl, jako by snad ty zákusky měla jít péct sama. Žádná nabídka toho, co mají, nenásledovala. Evka to tedy tipla a požádala o čokoládový, který zahlédla přes krůpěje nevábně vypadající vitríny. Číšník se odloudal, ale za chvíli tu byl zas, aby Evce oznámil, že nemají Kofolu. Po tomto marném intermezzu Evka rezignovala, zrušila dort a spokojila se také s ledovou kávou. Z kluka číšníka jsme měly dost srandu, ale už jsem dopíjela i já (opět poslední), takže bylo na čase vydat se na další cestu. Bylo už poledne a nás ještě čekalo ujít přes hory a doly 25 kilometrů (o čemž jsme ovšem ještě tak úplně nevěděly).

Náš první cíl byla rozhledna Žaltman, o které Evička vyprávěla trochu nejasnou historku, jak tam Janina před lety byla se svými dětmi a jak na to všichni vzpomínají. Vzhledem k tomu, že Anežce jsou necelé tři roky a Majdě přes rok, bylo nám to trochu podezřelé:-). Rozhledna byla samozřejmě vysoko a ještě výš v horách. Evka držela čelo pelotonu a za ní jsme se v uctivé vzdálenosti vlekly my ostatní. Mirča sípajíc překřtila Evičku na „Eva“ a později na „vona“, to když nás Evka zpředu vesele povzbuzovala. Kverulant Káťa vyhrožoval, že dál už prostě nedojde. Nika, které bylo trochu špatně, takže se živila jen suchými rohlíky a byla tím pádem oslabená, šetřila dech a neříkala nic. Pro povzbuzení morálky družstva jsem zavelela ke hře „Řekni co nejvíc jmen na M“, která nám zachránila život a dobrou náladu. Když jste totiž zabrané do hry, nemyslíte tolik na bolavé nohy a zpocená záda. Takže jsme vymýšlely písmenka a kategorie a střídaly jsme se ve jmenování slov. Kdo nevěděl, vypadával. Památné byly např. písničky na A. Nejprve jsme si myslely, že žádné nejsou, pak jsme jich vymyslely nespočet. Třeba jen takový Anděl/Angel/Angels je velice oblíbeným názvem. Mirča se zase tvrdošíjně držela toho, že pohádková bytost na D je „Doktor“ jakožto jeden z trpaslíků od Sněhurky. Jmenováním 7 trpaslíků jsme strávily notnou dobu, než jsme se shodly na tom, že „Doktor“ bude zřejmě jen jiným překladem „Prófy“… Konečně jsme byly na rozhledně. Evku jsme trochu zklamaly, když jsme výhled označily jako „nic moc“. Posilnily jsme se jablkem a podle přibližné mapy vyrazily dál a dál směrem, kde jsme tušily domov.

Cestou jsme se vyděsily Aidy „velké jako kráva“, než nám došlo, že se jedná o patník! Asi únava očí. Sbíraly jsme maliny a borůvky, čili jsme si totálně zamodřily pusy a ruce a dělaly jsme tak čest označení „modrá parta“. Po hrozném „dokopci“ nás logicky čekal prudký „skopec“. Všechny jsme byly unavené, ale jen kverulant Káťa z toho dokázala vytlouct kus kultury a cestou z kopce si zpívala… Bylo to blues ve stylu „Jdeme tady z kopce a jsme všichni unavené, a tak si zpívám bluuueeees…“. Blues zpívala dlouho a v mnoha variacích. Bylo ale třeba se nějak zabavit, protože ukazatele KČT byly k vzteku. Na prvním z nich to bylo 3 km do civilizace, o mnoho později (do jiného místa) 5 km, ještě později 8 km. Ne, opravdu jsme se nevzdalovaly:-), jen jsme vždycky doufaly, že už budem blízko svému milovanému kempu a ten se choval jako fata morgána nebo konec duhy a pořád se nám jaksi vzdaloval. Káťa pronesla, že jí končí nohy pod kolenama, protože už je má úplně ušoupaný, a ostatní na tom nebyly o moc lépe. Když jsme pak vylezly na další „horu“ a ukazatel nám sliboval, že za „pouhých 9 kilometrů“ (a to už byl spíš podvečer) budeme doma, rozhostila se ve skupině drobná beznaděj a přemýšlelo se, jak přelézt skály, aby to bylo zkratkou. Nakonec ale všechny statečně vytrvaly a užily jsme si dostatečně romantiku horských luk s nádherným kvítím a koňmi i cvrkání cvrčků, o kterých Nika neustále prohlašovala, že cvrkají dost výhružně a že se do nás v nejbližší době pustí. Před sedmou večerní (někde vysoko v horské louce) přišla Nice SMS od maminky, přičemž Nika prohlásila, že si máma naivně myslí, že už jsme v kempu a ptá se, co jsme celý den dělaly. Brzy jsme se ale konečně dostaly do chatové civilizace, kde nás pán lebedící si před chatou s pivem politoval, že „ty túry jsou hrozný, co?“ Voda na holek mlýn. A to ani nemluvím o tom, že jsme s sebou opět celý den tahaly plavky a ručníky, i když ke koupání vůbec nedošlo.

K rychlejšímu tempu nás pak donutil nějaký mladý tatínek, který šel před námi na cestě a svou malou dceru motivoval k rychlejší chůzi tím, že „přece nás nepředhoní Skuruti!“ Skuruti, to jsme byly my. Posledních pár kilometrů se šlo po zelené a zpříjemňovaly jsme si je počítáním puchýřů a Mirča chůzí naboso. Pak jsme riskly zkratku, která vedla kolem ohrady s ovcemi, a držely jsme si palce, aby ta cesta jako zázrakem vyšla u vrat do kempu. Zázraky se v Adršpachu dějí, stačí si jen říct, takže jsme už za chvíli opravdu vstupovaly do vrat kempu, který se už pomalu tišil a byl dávno po večeři. Nedaleko stanu se nám usadili „cizáci“ s malými dětmi, které kolem jezdily na koloběžce. Přes den nám na stan napadalo nějaké listí a spol. ze stromů a první, co unavená a jinak zcela slušná Evička řekla, bylo: „Co nám na ten stan napadalo za sr….“ Sousední tatínek zblednul a rychle k sobě zavolal své koloběžkové a zatím nezkažené potomky.

První, co jsme udělaly, byl atak na točenou malinovku a hranolky, jejichž vidinou jsme si zpříjemňovaly celý den. Káťa shrnula dnešní pěknou túru tím, že dojatě vzpomínala na loňský výlet do Štrasburku: „To byl stejně pěknej vejlet, skoro žádný chození…“ Krom toho nám taky moc nesloužily únavou oči, takže jsme neustále četly a viděly něco jiného, než doopravdy bylo. Mirča místo „výstavy jiřin“ viděla „výstava říjen“, Nika místo „zavřeno“ slibovala ceduli s nápisem „zmrzlina“. Když se Mirča posléze vracela z toalety a na stejnou výpravu se vydávala Káťa, Nika se jí pohoršeně zeptala: „Už zase?“ V Kátě totiž viděla zase Mirču. Když jsme se dostatečně předobčerstvily, zašly jsme na střídačku i do sprchy a do kuchyňky a začaly jsme vařit brambory na loupačku neboli olupsije. S máslem, mlékem a solí chutnaly stejně dobře jako na táboře. Během mytí a vaření jsme se bály nechávat své cennosti jen tak ve stanu nebo na stole, takže jsme všechny své peněženky, mobily, foťáky a kamery narvaly k Nice do „Hermioniny kabelky“, což znamenalo, že se Nika od té chvíle stala nejbohatší partií široko daleko.

Ještě při vaření večeře probíhala konverzace v absurdním dramatu, kdy Káťa neustále opakovala, že si půjdeme půjčit pálky a uděláme pinčesový turnaj, Mirča do toho mluvila jen a jen o Bangu, Evka chtěla naplánovat, jak pojedeme zítra, a Nika se do toho bavila v podstatě sama se sebou o bramborách. Nikdo nikoho neposlouchal a mně to silně připomínalo některou z Havlových her:-). Nakonec se zvládly brambory, plán trasy, Bang i turnaj.    

Turnaj byl vtipný hlavně v tom, že jsme pořádně neznaly pravidla a půlce výpravy se původně ani hrát nechtělo (ale pak tomu všechny úplně propadly). Zajímavý byl i čas hry, hrály jsme totiž od deseti do jedenácti večer, takže kolem bylo liduprázdno a tma. Nejméně zkušená Mirča byla trénována od nejzkušenější Káti, ovšem nebrala si její dobře mířené rady („Nelep se tak na ten stůl! Nehraj tak vysokou hru. S klidem!“) moc k srdci a spíš to vypadalo, že po Kátě mrskne pálku. Když spolu hrály Mirča s Nikou a emoce pracovaly, okomentovala to Káťa, že „to je tak, když spolu hrajou dvě Cévky.“ Nicméně velmi dobře jsme se bavily. Při vracení vypůjčených pálek a síťky se nás pán v recepci vyptával, kdo vyhrál, a odpověď zněla, že Káťa, protože je „trochu jinej level.“ Když se Káťa ptala, jak to jako myslíme, vysvětlily jsme jí, že její výhoda nesporně spočívá v tom, že kromě toho, že už to párkrát v životě hrála, zná z nás jediná alespoň přibližně pravidla.

Ač jsme původně byly po pochodu dost mrtvé, tenis nás probral, takže jsme pak ještě do půlnoci bangovaly, až se hory zelenaly. Nejhorší bylo, když byla šerif Evička a ve svém westernovém městečku se označovala za „velkého krále“ a „všemohoucího“ a „dělala si ve městě pořádek“. Neustále nám přála, aby u nás vybuchl dynamit (bez ohledu na číkoliv přání přitom neustále vybuchovala Káťa) a málokdo si ji chtěl znepřátelit, i když jsme ji pošeptmu překřtily na „Hitlera“. Ač mě za to holky nijak neocenily:-), hrály jsme 4 hry a já jsem ve všech vyhrála. Ještě vtipnější bylo, že v těch 4 hrách jsem byla jednou šerif, jednou bandita, odpadlík i pomocník. Za vrcholný trik považuju to, že jsem přesvědčila šerifa Evičku, že jsem její hodný pomocník (byla jsem odpadlík), a ona klidně odbouchla svého skutečného pomocníka Mirču.

Po půlnoci jsme usoudily, že Bangu bylo dost, a vyrazily jsme (se zastávkou přes zakletý záchod) na kutě.

Dějství čtvrté: Páteční zpocený návrat domů

Brzy ráno vleze do stanové předsíňky mravenec a zavolá kámoše na „cukrovou párty“, protože ty milé slečny v modrém cukr vůbec nijak nezabezpečily. Než se holky vrátí z nákupu a začnou snášet zásoby do kuchyňky na snídani, není cukr pro mravence skoro vidět.

U snídaně jsme prosívaly mravence a živily se makovkami a jiným pečivem. Po snídani jsme myly nádobí a balily sebe i stany. Probíhaly tradiční boje, kdo si vezme do krosny obří jar a kdo „to blbý müsli, který jsme vůbec nesnědly!“ Ačkoliv to Evička nerada slyší:-), má kouzelnou moc všechno si sbalit a usadit se na karimatku s manikúrou ještě dřív, než vůbec stihnu vyslovit „krosna“ a pomyslím na to, že bych začala vynášet věci ze stanu. Balení se nicméně podařilo, nechaly jsme krosny a stany na hromadě svému osudu a vydaly se dát si druhé kolo ping-pongového turnaje, protože jsme si po včerejšku přišly jako zkušené šampiónky. Hra nás opět chytla, dokonce tak moc, že jsme málem nestihly vrátit pálky a vyrazit na vlak.

Chytře jsme zkusily jít na jinou vlakovou zastávku než předchozí dny a libovaly si, jak je tahle zastávka blízko. Jen nás trochu zaskočilo, že na ní nejsou žádní lidé a že (jak jsme se dočetly) je to zastávka na znamení. Nikdo z nás ještě vlak nikdy nestavěl, ale Evka se do toho opřela a prázdný vlak zastavil a popovezl nás o tu jednu zastávku, kde jsme musely zase přestoupit. Cestou jsme si mazaly štípance od komárů Fenistilem, což zmátlo paní průvodčí, která vcházela zrovna ve chvíli, kdy jsem posílala Fenistil dál, a ona nabyla dojmu, že ji chci místo lístku uplatit tímto chladivým gelem.

Jedinou plánovanou zastávkou na dnešní cestě byl Hronov, protože literární část (já a Nika) naší výpravy se nemohla smířit s tím, že by se alespoň nejukla, co to tu bylo s tím Jiráskem. Při výstupu v Hronově (opět jsme měly stejná modrá tílka) jsme zaskočily partu hochů, která zrovna do vlaku nastupovala. Když vyskočila dlouhovlasá blonďatá Nika v modrém, ozvalo se z jejich středu: „Óóóó.“ Po výskoku dlouhovlasé blonďaté Káti se „Óóóó“ opakovalo o tón výš. A když vystoupila stejně vlasově vybavená Mirča, posteskl si jeden z chlapců: „Zase jsme to nestihli, my odjíždíme a holky přijíždějí!“

V Hronově u nádraží jsme s Nikou holkám s nadšením a jiskrou v oku ukazovaly, že můžeme zajít na náměstí k Jiráskovu divadlu, na což Káťa ironicky podotkla, že „celý její život směřoval k tomuto okamžiku,“ a radši se s Evkou a Mirčou usadily před blízkým konzumem, kde se občerstvovaly zmrzlinou a čekaly, až s Nikou svůj literární zápal uhasíme. My jsme zatím doběhly do infocentra, koupily pohledy, prohlédly si zvenku Jiráskovou divadlo a náměstí, našly Opočenskou točenou zmrzku a spokojeně se vrátily k děvčatům před konzumem. Ještě jsme si s Nikou chtěly skočit pro nějaký rohlík na zbytek cesty, ale Mirča nás výhružně upozornila, že „svůj čas už jsme promarnily u Jiráska!“ Ale rohlíky se nakonec stihly, stejně jako za chvíli jedoucí vlak.

Zbytek dlouhé cesty jsme zabily spánkem, posloucháním Tomáše Kluse v mp3 a zanícenými debatami, kdo z nás je víc zpocený a kdo víc smrdí! (Bylo fakt neskutečné vedro.) V Praze jsme zamávaly Evičce, která chvátala na Dobříš, a po všech těch turistických horských zážitcích a bramborách na loupačku jsme se zcela konzumně usadily v KFC:-), kde jsme zabily čas do odjezdu autobusu do Višňové. Tato poslední (cca hodinová) jízda nás zbavila zbytků důstojnosti a střípků pocitu čistotu, protože v autobuse bylo takové vedro, že se nám všem (nejen ovšem nám z Adršpachu) lepilo všechno všude. Upřímně jsem litovala naše o něco méně zpocené spolucestující. Konečně jsme se ovšem dokodrcaly do naší domovské vísky a anabázi jsme zakončily vytřením zraku chlapcům, co nám překáželi ve dveřích a co nemohli pochopit, že celá ta ohromná hromada zavazadel je opravdu naše.

Unavené, ale spokojené jsme se rozloučily a už se těšíme, jakou část republiky oblažíme svou přítomností příště.

Lucka