úvodní » Družiny » Aktivní » Sedmikrásky » Jak se Sedmičky vydaly do Terezína


Jak se Sedmičky vydaly do Terezína

Poslední únorový víkend měl být ve znamení další sedmikrásčí akce. Byl plánovaný velmi dopředu (jinak to ani u Sedmiček nejde), ale jak už se to občas stává, došlo na více či méně ubohé výmluvy (mimino, zvracení, nedávná operace páteře…) a na dobrodružnou výpravu do Terezína jsme vyrazily pouze ve třech – já, Mirča a Lucka.

Idylická neděle odstartovala přibližně v 6:30 – pro příště: žádná hezká neděle nezačíná v 6:30, nic hezkýho nezačíná v 6:30 – kdy jsem byla nucena vstát, abych mohla zhruba o hodinu později vyzvednout zbytek výpravy. Do Prahy jsme jely autem z několika důvodů: bylo to rychlejší a pohodlnější, nikdo pro nás nikam nemusel a hlavně jsem si chtěla odvézt několik věcí z bytu. Cesta proběhla bez komplikací.

Další plán byl následující: dojedeme na můj byt, já si vezmu věci a holky pojedou každá na k sobě a následně se sejdeme v Holešovicích, odkud jede autobus do Terezína. Jednoduché, že? Jenže jak už to tak chodí, pokud si chcete vyzvednout něco z bytu (kde nikdo v neděli ráno není), potřebujete klíče. A jelikož jsem v náhlém procitnutí na Cukráku zjistila, že tuhle nezbytnou součást úspěšného plánu postrádám, musely jsme operativně plán změnit.

Nakonec jsem holky vyhodila na metru, odložila auto na parkoviště u Újezdu a vybavená vypůjčenou knížkou se vydala do Holešovic s velikým předstihem. Dám si kafe, snídani, počtu si, pohodička. Hned v tramvaji mi bylo jasné, že to bude příjemně strávený čas. Celým vagónem se nesla vůně krabicového vína a hned po mém nástupu padla otázka: „Chcete po držce?!“ od spolucestující paní. Rozhodla jsem se tu otázku považovat za řečnickou a snažila se soustředit na knížku. Co v té knížce psali, netuším, zato vím, že válka bude a že dostat holí do papule bolí jako čert. (Někde na Letné paní usnula, takže jak to s námi dopadne už nevím.)

V Holešovicích je sympatický McDonald, kde vám dokonce nabídnou „Kávu za úsměv“. Možná jsem se smála málo (možná vůbec), ale za úsměv mi nikdo nic nedal. Restaurace byla prázdná, pokud nepočítám jednoho vyčerpaného muže spícího v rohu a jednu milou dámu pořvávající cestou na záchod a zpět. V smsce jsem Lucce odkryla své obavy z pobytu v tomto příjemném prostředí a prosila ji, aby dorazila co nejrychleji, protože bych nerada, aby mě někdo okradl a rozprodal moje tělo na orgány.

Čas plynul (a ledvin ubývalo) a Lucka mi podávala sms reportáž z její cesty. Ten víkend byla zrovna výluka metra, takže měla Lucka cestu zpestřenou několika přestupy. Když holky přijely, daly jsme si (toho dne již druhou) snídani a vyrazily na autobus. Přibližně hodinovou cestu do Terezína jsme strávily plánováním všelijakých dalších výletů a taky jsme svačily (jak v autobuse bývá zvykem), ale jenom trochu, protože dvě snídaně jsou dvě snídaně.

V Terezíně jsme se nejprve vydaly do Malé pevnosti, kde nás čekala prohlídka s průvodcem. Ačkoli je většina našich prohlídek vedena podivnými a jen rádoby vtipnými průvodci, tentokrát jsme měly štěstí a prohlídka se nám líbila. Paradoxně bylo docela hezky, což se na takové místo úplně nehodí. Po Malé pevnosti jsme se vydaly přímo do Terezína, kde jsme navštívily ještě muzeum a kasárny.

O Terezíně se dá říct to, že je to spíš jeden velký památník než město a na člověka to působí všelijak. Tím, co lze dle mého vyzdvihnout, jsou „Potraviny Káťa“ v ulici u náměstí a s druhou pobočkou hned vedle. Tahle skutečnost nás pobavila natolik, že jsme Potravinám Káťa vymyslely bezva business plán na příštích dvacet let. Aby nezůstalo jen u plánu, podpořily jsme fungování obchodu tím, že jsme si navzdory únorovému počasí koupily zmrzku a vydaly se šplhat na nedaleké hradby, protože jak řekla Lucka: „Byla by škoda tam nevylézt, když tady ty hradby jsou.“

Po hradbách už byl čas na návrat. A že byla neděle večer, musely jsme k potěšení všech celou cestu stát. (Pokud toto vyprávění čte kdokoli z cestujících, které jsem za tu hodinu šťouchla nebo dokonce praštila loktem, tak se omlouvám. Věřte, že to nebylo úmyslné.)  Příjemný den jsme završily v Jiném stavu, neboli v naší teď-asi-už-oblíbené restauraci. Ještě jsme doprovodily Lucku na metro a pak jsme se s Mirčou skutálely (po té večeři skoro doslova) do kina, aby toho za jeden den nebylo málo.

Výprava byla, i přes svůj neveselý cíl, vcelku veselá a docela určitě povedená. V jistém smyslu i poučná, protože jsme se jednak dozvěděly něco další k historii, ale taky jsme si všechny připomněly, že je třeba nezapomínat klíče, pokud chce člověk žít, aniž by se bál, že bude okraden v McDonaldu v Holešovicích.

Těším se na příště,

Káťa.